Andrew´s conscience

Game over, bitches!

2009-03-05T12:29:00.003+01:00

Jelikož se na tyto stránky koukalo čím dál tím více lidí, kteří by je raději vidět neměli, rozhodl jsem se nechat tento blog umřít. Připraven je nový, trochu jiný, ale takový už je život. Pokud jsem vás dostatečně neodradil, tak si o adresu napište.

Pravda o Slovinsku

2008-12-12T21:02:00.004+01:00

Pobyt v téhle perle bývalé Jugoslávie se vesele přehoupnul do své druhé půlky a tak by bylo fajn si shrnout pár postřehů z téhle prapodivné země. Kupříkladu předevčírem jsem se dozvěděl, že dříve, než vláda začala používat k přilákání turistů slogan "I feel sLOVEnia", bylo slovinským mottem "The sunny side of the Alps". Když mi tohle soused Davor dopověděl, smutně jsem pokýval hlavou, podíval se z okna na spící Ljubljanu, ve které už šestým dnem nepřetržitě prší a dolil si do čaje víc rumu než obvykle.

Slovinci jsou tak trošku národ sami pro sebe. Hlavní město Ljubljana statisticky připomíná Brno, ale po pár týdnech člověk zjistí, že je to tak trochu ospalá díra, ve které se ale domorodci cítí dobře. Mají svoji hudbu (Vlado Kreslin), svoje pití (Cocta a duo Unionu s Laškem), svůj způsob trávení volného času, který dělí rovnoměrně mezi zpívání ve sboru a nezřízené pití tvrdého alkoholu.

Slovinsko má také poměrně zajímavou produkci vína. že jste o něm nikdy neslyšeli? To bude možná tím, že celých 95% produkce se spotřebuje tady. Po první lahvi "VinaKoper" jsem pochopil proč. Mládež se ovšem snaží držet posledních trendů, zejména v oblasti kosmetiky a hygieny. Bohužel tak trochu "balkánskou" cestou (viz foto "dežodorantu" mého spolubydlícího). Výhodou této pozoruhodné lahvičky ovšem zůstává fakt, že po její každodenní aplikaci mým oblíbeným Bosencem utekly z naší koupelny všechny berušky, které jsou tam prý zvyklé zimovat.

Pomalu tady začíná hnít i naše squadra. Návštěvy bazénu v Atlantis začaly upadat po nalezení "brown sausage" v jednom z bazénů, na pondělní dýchánky do Parlamentu a KMŠ už chodí jen ti nejotrlejší a tak většinu času trávíme hraním pokeru. Že to není vždycky nejšťastnější řešení, protože se občas urvou stavidla upřímnosti, dokládá situace z minulého pondělka, kdy nám David, rozpovídaje se o svém tradičním vánočním opíjení s babičkou, prozradil, že "old women tell you everything after few shots". Tak nevím.

Tristo kosmatih medvedov crew

2008-10-28T22:06:00.002+01:00

Skoro dva měsíce. Tak dlouhá doba uplynula od prvního opravdového kontaktu s místním mikrosvětem, i když mám čím dál tím častěji pocit, jako by to byly už dva roky. Pokud chcete intelekt snížit na polovinu, zdevastovat si i ty poslední zdravé kousky plicních sklípků a poznat spoustu Němců, jeďte na Erasmus do Ljubjany.

"Mám takovou teorii, že Slovinsko bylo původně osídleno inteligentními medvědy," říká mí s úsměvem Tobi a přidává vyčerpávající sérii podpůrných argumentů. Zavzpomínám na poslední fight s kolejníma sekuriťákama, kteří na nás nás nakonec zavolali i fízly a musím dát svému německému kolegovi zapravdu. Ten chlupatej vyholenej pračurák v bomberu Živko nemůže mít lidský rodokmen. A zkuste si jich představit tři sta najednou...

Dalším vtipným pravidlem, kterým se nám místní vláda snaží zpříjemnit pobyt, je celoplošný zákaz prodeje alkoholu po deváté hodině. A když vám váš oblíbený Mercator zavře stánek s chlastem dvě minuty před policejní hodinou a máte před sebou vidinu střízlivého večera, kdy se můžete maximálně ukouřit k smrti, není palčivý pocit nenávisti k hostitelské zemi zrovna neopodstatněný. Inu, jak říká Žiga - vláda dbá na vaše zdraví. Všichni se vrací z Erasmu zničení a utahaní, jen já přijedu v lepší kondici než kdykoliv předtím.

Ze života Erasmáka

2008-10-07T17:41:00.004+01:00

"Čtyři odpoledne, nejvyšší čas vstávat," říkám si tápajíce po pokoji a zoufale hledající cokoliv, co by se dalo kouřit. Davorův otcovský pohled mluví za vše, jen smutně zakroutí hlavou, prohodí směrem k mému zuboženému tělu něco jako "hmm, Erasmus" a nabídne mi kafe. Počítám, že v pátek to budou čtyři týdny, co jsem na podlahu ve svém novém domově položil tři kartony českých piv, což mi zajistilo privilegované postavení v kolejní hierarchii a spoustu nových kamarádů.

Kdyby mi někdo před odjezdem řekl, že se mezi mé nejbližší zařadí dvě Němci a Kanaďan a že se mi to bude líbit, asi bych mu nevěřil, jenže tady, tady už nevěřím vůbec ničemu. Halucinace těsně po prubuzení, neuvěřitelně živé výjevy událostí, které se nikdy nestaly a záhadný obchůdek Tommyho Hilfigera v BIT Centru, který od jisté doby nemůžu najít, jsou jen zlomky radostí erasmáckého života.

K dokreslení atmosféry celého pobytu a lepšímu pochopení mého zdravotního i duševního stavu přikládám pár mailů z hromadného newsletteru, aneb Erasmáci jsou opravdu pestrá skupina lidí :-).

Hi everybody, last nigth I found an orthopaedic leg in Kmš so I think the person who lost it will need it. I have this leg in my bedroom so... If somebody knows the person that lost it, just send me an email :

adrimiyarnava@terra.es Here is the photo of the leg:

---------------------------------------------------
Obviously someone was 'legless' last night.....
---------------------------------------------------
Hello everyone,because a big party like in Parlament pub is not my hobby, I decided to organize a meeting in Rozna dolina in Dom IV in the kitchen at the first floore. Who live in Rozna dolina have no problem . The meeting could be on Saturday 4th October from 8 oclock p.m.We can play some introducing games , talk about something and we can present our country, from which we are .Everyone can take some cake or something for drink, we can make tea, coffee...If you are interested in, I will be happy, when we meet together.Please, give me some information, who want to come.See you. Aja
Sdružení na podporu mezinárodního přátelství "Slunce", o. s.třída Legionářů 15586 01 JIHLAVA
alca@slunceweb.cz
---------------------------------------------------
WE ARE THE PARTY
hey guys,you know what? "kitchen party" sucks!come to the the cool "before party"no tea, no fuckin cookies or boring bullshit only sex, drugs, rock 'n' roll
h: 21:00; bus stop: koseze
Aja you r also welcome
send an email before comingyou can buy alcohol n other stuff in mercator in koseze till 9
Peter & Alan
cya

Balkan je zakon!

2008-09-21T17:19:00.004+01:00

Všechno se děje nějak moc rychle. Už je to víc než týden, co Tomi s Myšákem vypadli s trojkou v oku z auta uprostřed Ljubljany, kde se napočtvrté trefili do Metelkovy ulice, aby zde strávili tři překrásné hodiny spánku v hostelu Celica. Ráno se vydáváme do Rožné doliny, mého budoucího domova, jelikož mi bydlení v Bežigradu nepovolili. Po dvouhodinovém čekání na "hišnika" konečně dostávám klíče od pokoje, vysypu tam obsah auta, zjišťuju, že můj spolubydlící je bosenský malíř a uháníme směrem Hrvatska (Tomiho zkratkou, protože dálnice je pro nudaře).

Ono jet k moři uprostřed září je docela punkovka, možná nás ty davy turistů ve vaťácích korzujících po pobřeží měly varovat. Žádní chorvatští kuřáci nabízející přes den ubytování a večer sebe nebyli k dispozici, tak jsme po dlouhém hledání zaparkovali "u babi" na následující čtyři dny. Že budou patřit mezi ty nezapomenutelné se ukázalo hned ráno, kdy plíživě přišel deštík "vlašimáček" a zůstal s námi dva dny. Zima byla taková, že nepřicházelo v úvahu ani posezení na terase, takže jsme si dlouhou chvíli krátili hrou v poker a popíjením neznačkových chorvatských vín a značkového českého rumu, což v důsledku vedlo k trvalé indispozici a ztrátě party-feelingu u třetiny našeho týmu.

Člověk by si řekl, že už jsme na některé věci staří a že když se rozhodneme ve dvě ráno najít otevřenou putyku v Poreči, tak si cestu nezkrátíme přes uzavřený tobogán a nerozjebeme se jako malé děti. Ale chyba lávky (v tomto případě spíš chyba mříže). Tomi je srdcař a do všeho jde po hlavě. Ještě v noci jedeme do místní nemocnice na šití, kde jediný anglofonní člověk v celém města (sympatická doktorka) pronese legendární větu: "Have you been drunk or something?".

Zkrátka, tahle dovolená ztratila správný směr někde u Buzetu a už se jej nepodařilo nalézt, nepomohla ani návštěva Puly v kraťasech, triku a sandálích při zhruba desetistupňovám vedru. Zbývající dvě třetiny našeho týmu odjížděly z Ljubljany docela sklesle a vypadalo to, že si po dovolence budou muset vybrat ještě nemocenskou.

Co se mě týče, byl jsem adoptován místní slovinsko-uměleckou komunitou. Spolubydlícího malíře Davora už jsem trochu představil, následuje jej zpěvák Rok (sólo Andrea Bocceliho ve dvě ráno na mém pokoji bylo více než působivé), fotografka Sabine a historik Gary. Že se tady nudit nebudu mi bylo jasné hned od začátku, ale že si na sebe upletu takový bič jako dneska bych vážně nečekal.

Všichni odjeli někam za město a dostal jsem chuť se trochu projet. Najíždím na dálnici směr Maribor a cestou si tipuju pěkná místa. Zastavuju na benzínce, beru plnou, 43 euro (benzín je tady docela levný). Jelikož mám na jedné kartě přečerpaný limit pro tenhle týden, podávám obsluze svojí druhou, embosovanou kartu. PIN? "Nevím, nikdy jsem ho nepotřeboval, tohle je emboska," snažím se vysvětlit. "Támhle máte bankomat," ukažuje slečna snaživě. Je mi jasný, že z něj nic nedostnu, což se mi v zápětí potvrdilo - vypadlo mi deset euro. Dohromady s obsahem peněženky dávám celých 38,63. KURVA. Nezbývá, než nechat na pumpě občanku a deposit, dojet do Ljubjany na koleje, vyzvednout si cash, dojet zpátky kamsi na půl cesty do Celje, zaplatit obsluze, které se viditelně ulevilo, že nepřišla o svých pět éček a ztratit se někde u Zoo ve městě při hledání Intersparu. Věru povedený výlet.

Nejdřív je trénink a potom... ;)

Hodina za osm euro...

Punk´s not dead vy volové!

2008-08-10T20:09:00.006+01:00

Harrachov, malebné severočeské městečko o pár stech obyvatelích, se o víkendu proměnilo takřka k nepoznání a u toho jsme samozřejmě nemohli chybět - já, on a on. Známka punku začíná hned ráno u Jindrova hippie-vanu, kde se dočkal tunningu mistrův účes. Za pomoci zeleného spreje, novin a dvou igelitek jsme budoucího diplomata změnili v průměrného obyvatele ToiToiky okolo šesté ráno.

"Užijem si trochu přírody," zvolá Jindra a žene nás liščí stezkou k místním vodopádům. Vojtíšek záludnou trasu zvládne takřka bez chyby a tak jej na konci čekají dva bludišťáci, masivní joint a podepsaná fotka Horsta Fuchse. Blíží se začátek punkového odpoledne a tak stoupáme k výšinám pod můstky. U stánku Pall Mallek dávají za dvě krabky čelovku. Okamžitě si jednu vyzvednem, ale po chvíli zevlování u stánku zjišťujem, že je tady taky kadeřnický salon. Účes stojí dvě krabky, čelovka letí zpátky na pult a my dva s úsměvem puberťáka po první masturbaci usedáme do křesel, kde nás slečna vytunní k nepoznání.

Zbytek dne a noci proběhne v mlžném oparu. Pamatuju si prapodivný kolotoč, který člověka dostával do neskutečných poloh a hlavně jeho obsluhu, která si špatně vyložila větu "už se na to prosímtě kurva vyser", a přidala na otáčkách. Taky nákup odznáčků se povedl - klopu mého harringtona odteď zdobí nápis "I love Satan", na Vojtově levé bradavce zase najdeme "I love oral sex". Závěrečná bitka s výfukama na parkovišti jen dokresluje atmosféru celého víkendu. Ostatně, jak správně poznamenal Vojta po desetiminutové chůzi v absolutní tmě harrachovského areálu: "Je sice super, že máme barevný hlavy, ale ta čelovka by se hodila..." Díky za skvělou akci, pokračování na Valníku!

Luhačovice-Poznań-Vilnius-Praha a zpět

2008-07-28T13:06:00.008+01:00

Jsem začal trochu cestovat, no. Oslava narozenin na chatě nedaleko lázní Luhačovic proběhla více než dobře. Alespoň já jsem se zrekreoval tak na týdenní dovolenou. A Franta Klika - sympatický majitel dvou aut, dvou žen a (nejméně) dvou chat, ten byl spokojený taky. Sekyrku nám sice v příbytku s DVD přehrávačem nenechal (protože od dvou beček se spory řeší jinak), ale zato krásnou chatičku (8-10 lidí) a popelník přesně dle mého gusta ano.

Po tak náročném víkendu je třeba odpočinek a znáte někdo lepší způsob relaxace, než patnáct hodin za volantem na polských "drogách"? Já tedy ne. Znám pár lidí ze svého okolí, kteří by si, dle mého, zasloužili odebrat mimo řidičského průkazu i ten občanský, ovšem to co se děje u našich "severních" sousedů je opravdu k popukání. Polsko je tak trochu rájem Zelených - nejsou tady dálnice, takže se všichni mírumilovně a ekologicky řítí minimálně stodvacítkou po okreskách (kromě kamionů, kteří tuto cestovní rychlost udržují i při jízdě do kopce). Člověk tady zísá čas k přemýšlení. Třeba jak vyřešit tíživou situaci po koupi dvacet let starého auta s minimálně třílitrovým motorem při absenci kousku asfaltu s jednosměrným provozem. Nebo zdali je schopno druhé nejpopulárnější auto - Fiat Cinquecento, v táhlé pravotočivé zatáčce předjet dva kamiony přes dvě plné čáry, či ne. Poslední otázkou, která mne napadla, bylo proč na mě ten &#@#&@{@ v kamionu metr za mnou s nápisem Jacek a neonovou Pannou Marií za sklem, neustále bliká a snaží se vytlačit z cesty. Asi mu těch stodeset bylo málo.

Litva je země nádherná, hezké cesty, krásná příroda, víceméně milí lidé, levný benzín a cigára, hodně divná minerální voda a ryze punkové koleje. Když jsem na místní recepční vybalil větu "Do you speak english" s křečovitě sevřeným ISICem v ruce, nečekal jsem jen okamžité zavrtění hlavou a trapné několikaminutové ticho proříznuté občasným rozpačitým úsměvem. Naštěstí si slečna za pultíkem rozpomněla na své znalosti ze záladky a tak jsme po pár větách typu "Как завут кота?" došli k úspěšné třídenní rezervaci.

Poslední zastávkou na předlouhé pouti se stala naše stověžatá matička všech měst. Celý výlet se tak nesl ve znamení neustálého obžerství, hektolitrů piva (a jiných tradičních alkoholů, díky Vojtí) a stovek cigaret. Došlo i návštěvu "little giraffe" v Troji, týdenního miminka, které už bylo větší než my všichni a Martina přerostlo dvojnásobně. Povedlo se mi navštívit všechna má budoucí zaměstnání a přežít punkový squat u Martinovy babičky. Ten koneckonců vystihuje památná Sandřina věta: "Your shower sucks!".

Pozn. Na fotografiích číslo 1, 2 a tři se NENACHÁZÍ hacienda Martinovy babičky, nýbrž staré a špinavé koleje ve Vilniusu. Pro případ, že by to snad někdo spletl. :-)

Nějak se nám to rozpadá

2008-06-11T23:50:00.001+01:00

Dva měsíce bez nového postu. Není co, není o čem. Že se s mým okolím něco vážného děje jsem si uvědomil minulý týden, když jsem se po přestěhování na nový privát ocitnul s lahví Metaxy a krabkou cigaret u okna sám v prázdném bytě bez elektřiny. Jakoby se všichni snažili dohnat roky strávené společným hnitím v hospodě. "Ty vole, v neděli asi ne, v pondělí nastupuju do práce," poslouchám vyděšeně hlas ze svého mobilu. I ty Tome?!

Vlastně to začalo docela pozvolna. Pravidelné středy v Remixu se stávaly čím dál tím víc nepravidelnými, zdravé jádro se začalo pomalu stahovat do útrob svých privátů. Za zlom v celém smutném příběhu by se dal považovat moment, kdy si Jindra koupil sako... a tím definitivně skončila éra jeho bezstarostného mládí, volného spodního prádla a ranních masáží genitálií. Nikdy více pohádky o tureckém hospodářství, nikdy více hledání Poláka s olbřímí pohlavní výbavou. Veterán brněnských večírků se definitivně oddal myšlence stát se diplomatem. „Ano, to je to co chci. To je to, za čím jdu během svých vysokoškolských studií,“ lká se slzou v oku ve svém motivačním dopise.

Závěr patří srdečné gratulaci všem mým oblíbeným letošním bakalářům, magistrům i inženýrům. Zároveň bych nerad vynechal kamaráda Martina, tudíž mu gratuluji také (k úspěšnému návratu z asijského ráje). No a pro všechny zasvěcené - Luhačovice 2008 slibují zajímavou sestavu.

Pozn.: Ač se to zdá být neuvěřitelné, Tom opravdu nezačal pracovat v Bruntálu.

U starýho Hana

2008-04-18T04:11:00.009+01:00

Pobyt v ráji se pomalu chýlí ke konci, a tak by bylo dobré se podělit o zážitky dní minulých. Dost bylo Seoulu, řekli jsme si, vyrazíme na venkov. Volba padla na Sokchu, provinční městečko na východním pobřeží s nedalekým národním parkem Seoraksan. Místní byli velmi příjemní, zvláště ve vegetariánské restauraci, kam nás vzal Vojta zkušeně na oběd. Místní lady nám ukázala na dva řádky rozsypanýho čaje s tím, že už je k dispozici jen jídlo za pět a za sedm tisíc. Vybrali jsme to za sedm a po zbytek "oběda" přemýšleli, jak asi vypadá to za pět. Cuketová polívka s houbama a nudlema nás příliš nepřesvědčila. Nezbývalo než najít ubytování.

Už jsme si zvykli na to, že taxíkem jezdíme dvakrát levněji sami než s našimi průvodci, ale sehnat pokoj za patnáct tisíc přímo u nádraží, který normálně stojí kolem pětadvaceti, bylo moc příjemné. Celý den v parku bylo nádherně, čehož využily i početné skupinky korejských dětí se svými učiteli, kteří nás provázeli celý den. Po půl hodině marného předbíhání jsme se i my zařadili mezi tyrkisové skřítky a poslouchali pokyny "našich" vedoucích. Každé druhé dítě nám pak říkalo věty typu "Hi", "How are you" a "Nice to meet you", jeden klučina dokonce přišel s odvážným "I want you".

Vyšplhali jsme taky na nejvyšší horu v parku, poslední fázi už jen za pomoci provazu... a na vrcholku hory byl stánek se suvenýry. Holt typická Korea. No a jelikož nám ze Sokchu nejelo nic na jih, nezbývalo než vyrazit zpátky do Seoulu a zastavit se u starýho Hana na dvě tři soju.

Mimochodem, včera jsme se zastavili v japonském koncentračním táboře. Vojtova hláška, že Japonci jsou takový asijský Němci, získala zcela nový rozměr.

Za pár hodin naše mise končí a spousta lidí si asi oddychne. Martin bude mít konečně čas na svou práci, Marie se konečně vyspí, starej Han nebude muset objednávat trojnásobné množství soju a náš vrátný, kterého pokaždé, když kolem něj projdeme, zdravíme větou "Nevstávej, klidně seď.", ten si oddychne taky.

"Nevinný kvítek a strejda z Německa"

"U starýha Hana na dvě tři soju..."

"Korean pride"

"To snad ani comment nepotřebuje"

No do kimči

2008-04-13T06:17:00.004+01:00

To zase byla noc. Rozespale mžourám na monitor a modlím se, aby to mlíko, který piju, někdy v minulosti vidělo krávu. Po týdnu tady bych klidně věřil, že je z ryby. Včerejší grilovačka na ambasádě se povedla až neuvěřiteně, kila krevet, litry vodky, hektolitry soju. Debaty o kulturních rozdílech, o nohách korejských žen a mentalitě těch českých. "Japonci, to jsou takový asijský Němci," říká s vážnou tváří Vojta a nezbývá, než mu dát zapravdu.

Každý den tady člověka něco překvapí. Předevčírem to byl řízek s rýží a demonstrace o dvaceti účastnících a asi třech stovkách fízlů. Rozhodl jsem se navázat na polskou tradici a i tady zajít do kostela. Vzhledem k naprosté přetechnizovanosti zdejší civilizace jsme si dělali srandu, jak to tam bude vypadat. Realita nám ovšem sebrala vítr z plachet definitivně. Osmimetrový neonový kříž, doplněný po obou stranách dvěma plazmama s přibližně čtyřmetrovou uhlopříčkou, na které se průběžně střídaly záběry z probíhající mše, doplněné karaoke textem, aby ovečky mohly zpívat se sborem, jsem ani v tak ortodoxní zemi, jakou je Polsko, vážně neviděl. Skutečnost, že na každém sedadle byla sluchátka a mše běžela paralelně v osmi jazycích mi přišla už tak nějak samozřejmá.

Kapitola sama o sobě je místní architektura, která je fakt neskutečná, ale dost se na ní podepisuje cekový nedostatek místa. Kde jinde na světě se člověk setká s barákem, jehož první dvě patra patří místnímu supermarketu, ve třetím je škola teakwo-da a ve čtvrtém je kostel. Bláznivá země, ale kouzelným způsobem.

Seoul město měst

2008-04-09T05:24:00.005+01:00

"No ty krávo, jsem na druhým konci světa," řekl jsem si, když jsem před pár dny vylezl ven na letišti v Incheonu a místo lístku na bus jsem si za bankovku s legračním zeleným mužíčkem koupil cigára. Naštěstí měl Martin jen půl hodinky zpoždení a tak jsme zanedlouho uháněli směrem k ambasádě. Cestou jsem mu vyprávěl vtipné příhody z letu, kdy jsem se jedenáct hodin nemohl pohnout, protože mi na klíně spalo korejské dítě. Taky jsem patrně trošičku rozhodil svou oblíbenou stewardku, která mi (nejspíš anglicky) řekla něco ve stylu "siesing van dal pok i egg?", což, jak jsem si později domyslel, mělo znamenat, jestli chci k snídani tradiční korejské jídlo, nebo smažený vajíčka. Moje odpověď "sure" ji více než znejistěla.

První pravidlo pro Koreu je - všechno je ryba. Dokonce i to, co vypadá naprosto jinak (třeba jako hranolky) je ryba. Za tři dny tady jsem snědl víc zeleniny než za celý minulý rok. Vojta našel zálibu v hraní s jídlem, ať už se jedná o psy nebo chobotnice. Mimochodem, chlastat ceý večer jogurtové soju a ráno se vyprostit chobotničkou a Ciderem taky není úplně nejlepší.

Člověk tady tak nějak zjistí, jaké blbosti řeší doma. Telefon mi nefunguje a s lidma okolo komunikuju pomocí jediného korejského slovíčka, které jsem se naučil. Když se Martin vylil v hospodě tak, že tam nechal sako, druhý den mu ho přinesli. Když jsme platili v obchodě a nechali tam pár wonů dýško, prodavačka za náma běžela přes půl krámu, aby nám vrátila zbytek peněž. Tak si tak říkám, jestlí v té Evropě nežijeme nějak blbě.

Wlkp - "Poznań, straight"

2008-03-24T18:54:00.001+01:00

"Kurva mně je blbě, pojedu do Poznaně," řekl jsem si minulou neděli po mariášovém večírku. Impulsivní rozhodnutí mi nikdy moc problémů nedělala a tak jsem ve středu večer odjížděl se třemi Poláky směrem k našim východním (podle některých severním) sousedům. Jelikož mi, po mém odborném zásahu, přestalo fungovat rádio, byla cesta zpočátku celkem tichá. Spirálu mlčení prolomil až Daniel, který se zeptal, jestli mu můžu zastavit někde na benzínce, že chce koupit "Studentská". Inu chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to bude naše věhlasná čokoláda.

Nicméně, ledy byly prolomeny a tak jsem se začal dovídat pikantnosti ze života Erasmáků. Velmi užitečné termíny jako "expirational dating", "give a head" a pár dalších. Konverzace byla vůbec zajímavá, zatímco já jsem rozuměl skoro všemu v polštině, ale nebyl jsem schopný mluvit, oni nerozuměli česky ani slovo a tak byla naše cesta opravdu "multilingual".

Samozřejmě došlo i na obvyklá klišé o obou národech, poté, co jsem se už půl hodiny držel v závěsu za kamionem a nebyl ho schopný předjet, se moje poznámka "very nice highways" celkem ujala. Skoro jsem až uronil slzu, když jsme těsně před Poznaní přejížděli nejdelší dálnici v Polsku (ano, je to přesně ta, co nikde nezačíná, nikde nekončí a protíná Poznań). Poznań capta est.

Zážitků je vážně plno, takže jen ve zkratce. Pokud měl někdo pocit, že je Vaňkovka velká a krásná, tak vězte, že galerie "Stary browar" je třikrát větší a krásnější. Polské pivo je drahé a nepitelné, možná proto mě chtěli mí hostitelé ušetřit a za celý večer jsme si dali jen dvě. Tramvaje a autobusy jezdící po městě mi připadaly docela povědomé, po čase jsem na to přišel - stejné jsem viděl v Technickém muzeu a v Rusku. Jo a říkat o polštině, že je to podivné nářečí smíchané ze slovenštiny, češtiny a ruštiny, že Polsko je stát na východě a navíc, že je zbytečně velký, možná není vždy úplně dobrý nápad. Každopádně díky všem dobrým lidem, byla to intenzivní zkušenost.

Nespavost reloaded

2008-03-17T04:53:00.003+01:00

Poslední dobou jev čím dál častější - spát chodím ráno, den prospím, večer si nepamatuju. Těžko říct, jestli se na tom podepisuje stresovost asi nejtěžšího semestru, který mám před sebou, prokládaný mou chorobnou leností, krátká, ale intenzivní nemoc, či snad dokonce návštěva naší stověžaté matičky.

To bylo tak... Ve středu při obědě koukám na mobil a málem se o mě pokusil lehčí infarkt - tlustej nácek z Karláku je zpátky, jeho přísný obličej na mě kouká z mého mobilu a tak nějak začínám tušit, že víkend asi studijně neproběhne. Ale že se celé tři dny omezí na průjezd deseti stanicemi metra (Florenc - Karlák) a cestu Gorazdovkou jsem vážně nečekal. Rozšířil jsem svůj seznam spřízněných sparťanských hooligans (i když tohle byl Žižkovák), dozvěděl se, že "Hitler byl největší Sparťan" a remaku se dočkala i známá píseň "Hajný je lesa pán". K utvoření komplexního obrazu o průběhu celého kulturněvzdělávacího pobytu už zbývá dodat jen fakt, že se mi povedlo naprosto stylově v Tágu upadnout pod fotbálek hned po příchodu. Zbytek večera se nesl v podobném duchu.

Že na všechny bizarnosti ještě nejsem úplně starý dokládá prozměnu večírek včerejší. Jako tři "fotříci od rodin" jsme se sešli na mariáš. Hra se nesla ve znamení dvou elitních a Jindry, který nám to se střídavými úspěchy a nevinným výrazem ve tváři a la "já nic, já Štrobl", kurvil oběma. Pro zasvěcené - dvarát namazat protihráči, aby v důsledku uhrál 140 v červených není zrovna košer. Jenže se časem projevily dvě obvylé nemoci naší společnosti - Jindru přestalo bavit přemýšlet (kdoví, jestli vůbec začal) a Rizlu zase konverzace s náma (a vlastně s kýmkoliv). Rozhodnutí padlo na "kupky" - tedy větší karta bere bank. Hra napínavá natolik, že nás zabavila na tři dlouhé hodiny a když už kolem třetí ráno začaly padat nápady typu "o litr na prostřední", bylo načase jít domů.

Je skoro pět ráno a já mám pořád nablikáno v očích, jako bych celej den čuměl do compu a vypil dvoulitrovku coly a dvě kafe. Za dva dny se chystám na vlastní oči spatřit Mekku východní civilizace, město opředené tolika mýty a pověrami, že si člověk říká, že TOHLE musí být ten ráj na zemi. Aby taky ne, když mu šéfuje Ježíš. Pokud seženu schopnou karavanu velbloudů, tak budu na víkend zase doma, těšte se ;-).

Bílejma Lacostama do žeber

2008-03-07T13:56:00.002+01:00

Událostí posledních dní bylo opravdu hodně, zkráceně řečeno, nenudím se. Akcí numero uno se stal celorepublikový sraz v Brně. Celý víkend vydrželi jen ti nejodolnější (Vojta), přesto díky za účast všem zainteresovaným, tour městem byla famózní. A taky jsem se díky svým přespolním kamarádům poprvé podíval na Špilberg, fakt pěkný místečko. Taky jsem objevil luxusní kulečníkovou hernu s homosexuální výzdobou a striptérkama, ideální pro sobotní večer s kucíma.

Jako zavilý agroskeptik jsem se přirozeně bránil nápadu strávit sobotní večer ve vidlácké hospodě, ale jelikož jsem byl jediný, nezbylo mi, než mé drahé fellaz odvézt, nechat nalít a přivézt zpátky do civilizace. Cestou jsem poslouchal zábavné historky o tom, jak nějakému známému vidláci kompletně poškrábali novou Octávku a propíchali všechny čtyři kola. Každému je snad jasné, že jsem se musel uklidnit Chlapečkem (pozn. nejdražší nealko drink v místním restaurantu, viz ceník). Za největšího stylaře večera ovšem vyhlašuji Mergla Zahla, který si svým telefonem Nokia 5110, krabičkou Startek (včetně nezbytné "rezervy" za uchem), klíčema od Volva a sklenkou Pina colady, získal nemalou pozornost místních rolnic.

Poslední událostí hodnou zaznamenání byl pondělní výlet spojený s nákupem auta pro mami. Jako bazarant-začátečník jsem přibral do tandemu již zmíněného Mergla. Lepší počasí jsme si nemohli vybrat - chcalo cestou tam, cestou zpátky a vlastně téměř kdekoliv jsme zastavili. Dokonce ani lehký deštík "vlašimáček" už cestou domů nebyl, co býval kdysi. Život bazaranta zkrátka není jednoduchý. Asi nejlíp to dokládá otázka na číšnici pronesená při obědě/večeři (kdo ví): "Slečno, prosím Vás, nevíte, kde to do piči jsme?". Každopádně výlet dopadl skvěle, téměř bez komplikací a v pohodě. A o tom sundaném ušákovi se bavit nebudem ;-).

Balada o rohlíku aneb Myšáku draku...

2008-02-16T11:01:00.003+01:00

Za hodinu mi bude zvonit budík, ale já už čumákuju v kuchyni, rozespale koukám na rozlehlá opavská pole zalitá sluncem až kamsi do Polska. V hubě jak v polepšovně, ale to tak bývá, když se odehrávají večírky v ruském stylu. Snažím se rozkrojit rohlík, ale ruce se mi klepou jak Závišovi před pátým pivem. Rohlík s máslem a vysočinou, legendární pochoutka z bufetu nad opavským bazénem. Vzpomínám, kolik let jsem to už nejedl a jak jsem se tenkrát těšil až si ho po hodině čvachtání budu moct koupit. Teoreticky byl naprosto stejný jako dělávala máti, ale tam vždycky chutnal o něco líp. Stejně jako pití v pytlíku od Capri Sone, kdo si ho tenkrát mohl dovolit, byl "hustej".

Přicházím domů v půl čtvrtý ráno. "Ty UŽ jsi doma?" ptá se mě máti. Ségra přijde až v šest. Asi už jsem na některý srandy fakt trochu starý, ale chlastat do šesti v díře v zemi, kterou už měli dávno zalít betonem, mě moc nebere. Vzpomínám na útržky minulého večera... vybavuje se mi, že mám jet někam na hory a že je Zdeny kokot. Širokej úsměv. Prima.

Tenhle víkend je takový klid mezi dvěma bouřemi. O tu první se postarala má polská inspirace, která nečekaně vtrhla do mé domoviny před týdnem. Zase dostala, chudinka, školu života, vzali jsme ji to takových putyk, že jí to doma snad ani neuvěří. United pub-fighters v "café" Johan Gross už byla jen pomyslná třešnička na dortu. Nicméně jí byly přiděleny kladné body za výdrž, s Ruskama týden předtím si v ničem nezadala.

Druhá bouře je očekávána příští víkend. Kromě zamilovaného Jihokorejce přislíbili účast snad všichni a do Brna se sjede akademická elita z celé republiky. Pro můj privát to původně měla být derniéra, protože máme fajn majitele, ale nakonec je všechno trochu jinak. I když... třeba se chalani vytáhnou a budeme se stěhovat z úplně jiných důvodů. Kafe už je skoro studený, vedle mě pospává ségřina spolužačka a vypadá to na krásný den. Až na ten sníh ;-).

Nic se nestalo

2008-02-02T00:27:00.000+01:00

Skoro měsíc se tady nic neobjevilo, což je způsobeno několika fakty. Zaprvé, je zkouškové, takže se už měsíc válím v posteli v marné snaze dostat se do top ten v oboru. Tudíž nemám čas chlastat. A když už se náhodou zadaří a vypravím se do hospody, tak si to ráno raději nepamatuju. Přesto se za ten měsíc pár zajímavostí událo.

Novinkou numero uno je famózní příjezd zbloudilého Jihokorejce. Plzínka a hulení s ním udělalo divy a tak hned první noc na našem privátě ztropil takovou show, že usnul (pokud se tomu komatickému pádu na zem dá říkat spánek) kompletně oblečený (vyjma bundy) s tyčinkou Kinder Bueono v ruce. No co už.

O pár týdnů později jsem zjistil, že Martin není jediný, který má se spaním mimo postel problémy. Ano, hádáte správně - vydal jsem na výlet do džungle jménem Zlín. Myslím, že lepší příjezd do města jsem už nemohl zaznamenat. Bohužel jej pravděpodobně zaznamenal také místní kamerový systém spojený s radarem, takže netrpělivě očekávám svou fotku se šíleným šklebem a vztyčeným prostředníčkem. To je tak, když chce člověk dohnat kamarády v neznámém městě a netuší, že je prošpikováno kamerama.

O akcích ve Zlíně jsem toho slyšel hodně a tak, když mi TomTom nalitej jak motyka v sedm večer volal, ať zítra okamžitě přijedu, že bude večírek, neváhal jsem ani minutu. UTB crew přichystala magický večer plný překvapení. To první nastalo hned u večeře na Barli (víš, oni z toho chtěli udělat luxusní restauraci, ale my jsme řekli ne), kdy mezi třetím a čtvrtým trojúhelníčkem pizzy začal místní thaiboxer vysvětlovat své (patrně) přítelkyni, obsluze a zbytku hostů, co si o nich myslí. Argumentoval tak mocně, že se zanedlouho objevili dva robocopové s logem městské policie a zaujali strategické pozice - jeden hlídal kuchyň, druhý se schoval k východu. Přístup trochu zvláštní, ale bojovník si alespoň mohl v klidu dokouřit dvacátou Starteču a dopít pivko. Kdysi jsem četl, že občanům vadí, že jsou policisté hrubí. Je vidět, že se časy mění.

Následoval přesun do nějakého nekuřáckého (!!!) studentského klubu s opravdu zvláštním osazenstvem. Dva informatici řešící v deset večer nad sklenkou coly výpočty, double rande čtyř naprostých tragédů a skupinka asiatů. "To jsou dálkaři," poznamenal můj hostitel při pohledu na Vietnamčíky. Pak už si jen pamatuju, že teklo pivo, asi i rum, no a nakonec se na mě Myšák uraženě podíval s tím, že se dneska ještě nekouřilo a co s tím budu dělat. Slyšel jsem už o tom, že někteří opilí lidé mívají sebevražedné sklony, ale tohle... Myšičce holt ilegální drogy nedělají dobře. Asi desetkrát obešel zahrádku před hospodou, pak chudák nebyl schopný překročit čáru (zasvěcení vědí), sdělil nám pár životních mouder cestou na benzínku, ze které následně utekl i se zakoupenou bagetou. "Vy jste jako nepoznali, že to na vás hraju, jo?" byla asi poslední věta, kterou jsem od něj slyšel. Že to asi nebyla úplná pravda dokládá modrý plastový kyblík u jeho postýlky.

Celý večer shrnul nejlépe ráno Pavel (ano ten Pavel, který usnul napůl na schodech a napůl v obýváku, který z poslední hospody utekl a který nám volal z Áčka, jestli "kurva nemamne jeho listddek odt satnny?"): "Já nevím, co na ten blog chceš psát, protože se NIC nestalo". Každopádně Zlín rulezz, fotky sice nemám, ale předpokládám, že mi je pošlou co nevidět benga.

Poslední zážitek je celkem čerstvý - Záviš v Opavě. Až do poslední chvíle jsem nevěřil (a otec v to tajně doufal, neb se zalekl svého odvážného plánu šokovat kolegy), že přijede. Záva je však charakter a tak se celé osazenstvo (včetně managementu) nechalo bavit knížetem pornofolku. Oslavenci jsem nechal zahrát na přání oblíbený song "Starý kokot". Mistr se nenechal vykolejit místy zděšenými pohledy přítomných a začal vybrnkávat známé "Chcánky" a spoustu dalších poetických písniček. Přídavek "Já na vojnu nepudu" už zpívala celá přední lajna a pokud mi má lenost dovolí, zkusím zveřejnit záznam z koncertu. Ovšem hned potom, co si nechám vytetovat piču na čelo.

Zítra přijíždí nová Erasmácká naděje (nečekaně) z Poznaně a s ní patrně nastupuje pokračování seriálu "Jak jsme byli v Remixu, co jsme všechno vypili a vykouřili a kdo měl největšího čuráka". Těšte se. A mimochodem, všem zúčastněným připomínám, že 22. února proběhne brněnská alkokalypsa.

P.S Jelikož se objevilo pár hlasů s dotazem, kdože je to kurva ten Záviš, tady máte malou ukázku.

Veselé Silvestry a Novoroční porek

2008-01-02T20:14:00.000+01:00

Ty vole, tetřívku draku, tys nám zase dal. Letošní Silvestr se do análů jesenicka zapsal zlatým písmem. Čtyřicet neznámých lidí spolu žije bez jediného konfliktu čtyři dny za podpory čtyř sudů piva a řeky tvrdýho chlastu. Zkusím popsat nepopsatelné a zachytit alespoň pár zásadních momentů.

Náš slavnostní příjezd (s decentním hodinovým zpožděním) byl poznamenaný poměrně brzkým vstupem do "Schenkenu". Tomi se nám rozhodl, že z Václava udělá celebritu, což se mu údajně povedlo (což jsem nevěděl já, protože jsem se, já soutěživec, drobátko zasekl na monopolech). Že mu já sám o den později připravím "vtípek" daleko krutější, jsem ještě nevěděl.

Sice nevím jak, ale druhý den ráno se nám opravdu podařilo odjet vstříc zasněženým kopcům. O našem stavu může lecos napovědět, že si řidič nepamatuje ani metr cesty a veškerá orientace závisela na světlech vodícího auta před námi. Cestou zpátky jsme draftovali Myšku (zlínská crew) a dovezli si ho k nám na chatu. Chvíli se plaše krčil u okraje stolu, ale dobré pivo (to byl ještě G) a přátelská atmosféra ho obměkčily. Tak smutný pohled, jaký měl při odchodu, jsem ještě neviděl a když se ho Makis (kterého viděl poprvé v životě) před chatou zeptal, proč odjíždí, Myška se jen smutně zakoukala do dálky, sklopila oči a řekla: "Víš, já tam mám babu." Odpovědí mu bylo uznalé pokývání hlavou všech zúčastněných, k tomu nebylo co dodat.

Vrcholem našeho pobytu se stal retro večírek, který byl naplánován na předposlední večer. Trojice komunistů nutící podepsat spolupráci pana továrníka živě diskutujícího s Fredem Perrym, uklízečka objímající váguse, brněnské borec se svojó mařkó a dva a půl heterosexuálních punkerů. Zvláště pan továrník se ve své roli poměrně zabydlel, a tak se po celé chatě ozývaly věty "Pojď sem, špíno, zatřes hlavou" či "Špíno, zaštěrkej, dostaneš vajgla". Ostatně, seznámení s panem továrníkem nejlépe shrnula Žaneta slovy: "On se se mnou bavil ve Špeku a já jsem se mu tam poblila."

Poslední den v roce byl až nečekaně klidný. Zahles aka bývalý továrník (nakonec podepsal), nám zmizel hned ráno na mechová jezírka. Rychlost, s jakou se dostal z postele a naskočil do auta zlíňáků byla ohromující, i když poněkud handicapovaná skutečností, že odjel téměř stejně oblečený jako na retro party (co si budeme namlouvat - obul si boty a sundal klobouk). Celý den probíhalo opatrné neorganizované pití a tak jsme si nudnou atmosféru zpříjemnili malým jointem. Nápad dobrý, jen ve špatnou chvíli. Tak vražedný pohled, který na nás vrhl zbytek osazenstva, když jsme si došli pro chlebíčky, jsem ještě neviděl. Udělali jsme to nejrozumnější, co se dalo - šli jsme spát.

Půlnoční šílenství začalo elitním výstřelem ze sousedova kanónu. "Ty vole, máme tady živý dělo," volám Martinovi, který už by mi nejspíš odkýval cokoliv. Gajda se připravuje k mohutnému výstřelu největší lahve šáňa na chatě. Celkový dojem trochu zkazil šroubovací uzávěr místo tradičního korku, ale i tak se nám ho podařilo udat posádce projíždějícího auta. Následoval novoroční přátelský streetfight, do kterého jsme chtěli neúspěšně integrovat Teplometa (aka Iva aka Kaplise). Ještě v posteli mě napadlo, že potěším pár starých známých, takže mou zprávu "Veselé Silvestry, ty stará vojno" si ráno přečel tiskový mluvčí opavské policie, věčně opilý taxikář Murda z České Skalice, paní Pilňáčková z pražské PR agentury, bývalá třídní učitelka a Kuba Hepp. Ráno už nás čekala jen cesta s novoročním Scooterem domů. This coffe is not my cup of tea, zbytek necháme fotkám a videu.

P.S Upgradu se dočkal i oblíbený etnický vtip.
"Víte, co má cikán bílého?"
"Mergla!" :-)

Novoroční porek

....jéééj....

....jéééj 2.....

Z paní učitelky se stala vychovatelka.... ;-)

Pan továrník, místní vidlák a Fred Perry v nejstylovějším outfitu večera.

Jen si tak trošku počurákovat

2007-12-15T19:03:00.000+01:00

Minulý týden se objevila výtka, že tady píšu jen o chlastu, případně o tom, jak se kdo kde opil. Vzal jsem si tato slova k srdci a vyrazil spolu s Jindrou a naším nový kamarádem Wesleyem na koncert hudební skupiny Tři Sestry, abychom ukojili naši vzrůstající kulturní vyprahlost a rozšířili estetické obzory našemu hostu z Holandska. Schválně vynechám pasáže o tom, že jsme šli do hospody už ve čtyři odpoledne, co jsme tam dělali, do kolika hospod jsme šli potom a proč jsme přijeli na koncert o hodinu později. Ačkoliv zcela uznávám jednozačnou škodlivost alkoholu, přeci jen byl v tomto případě (a zcela výjimečně) naším pomocníkem ve chvíli, kdy jsme potřebovali Wesleymu vysvětlit, proč byl jako předkapela alko-bandu Tři Sestry zvolen klávesový mág Jarda Uhlíř. Nejsem si jistý, zda odpověď "deeply in his soul, he is punkrocker " našeho hosta přesvědčila.

Tímto končí kulturní část tohoto postu a budeme se opět věnovat oblíbenému tématu. Ve středu se totiž konala erasmácká "Goodbye party", na které jsme, jako správní tutoři, nemohli chybět. Zatímco všichni zahraniční studenti odešli po večerní prezentaci (takové conclusion jejich pobytu tady) do Charlie´s, my jsme skončili v Hobitovi. Když za námi ani po dvou hodinách nikdo nepřišel, rozhodla se hora popojít blíž k Mohamedovi. Charlie´s club, který jsem navštívil znovu po sedmi letech usilovného hledání, stál opravdu zato. Dva bary, minimum místa, maximum lidí. A pak se to stalo...

Zrovna, když jsem procházel kolem tanečního parketu s tím, že půjdu najít zbytek naší crew, něco malého, ošklivého a na první pohled nesympatického mi šláplo na nohu se slovy překypujícími špatně skrývanou ironií "hmmm, my tutor, nice to meet you". A kurva... Poprvé jsem potkal naživo svou poslední polskou, kostely-milující, "nepříjemnoujaktřískavprdeli" svěřenkyni Justynu. Legendy nelhaly, spíš bych řekl, že byly hodně decentní. Nahodil jsem erasmácký úsměv a zkusil se anglicky zeptat, jak se má. Odpověděla mi špatnou polštinou, že umí výborně česky. Následoval asi dvacetiminutový souvislý proud polských nadávek, výčitek a hysterických projevů žárlivosti, ze kterého mě vysvobodil až kamarád z gyplu se slovy "Co to je za Polednici, ty vole?".

Zbytek večera už plynul v celkem poklidném duchu, vrátil jsem se ke svým zahraničním kamarádům, kteří narozdíl od Justyny opravdu umí mluvit česky a večírkovou pohodu už mi narušil pouze Němec, který do mě asi čtvrt hodiny hučel španělsky, jestli nechci kuře (slova "kuře" a "joint" zní ve španělštině velmi podobně, jak mě poučil zcestovalý lingvista Jindra) a nedal si vysvětlit, že španělsky neumím ani slovo, krom věty "me gusta pollo". Takže, moji milí Erasmáci, mějte se hezky, těch pár měsíců s vámi bylo opravdu moc fajn (a Justynu už nevozte...).

P.S Protože jsem člověk dobrotivý a přejícný, našel jsem svému kamarádovi Tomášovi (aka Piggy driver) optimální partnerku do života (viz inzerát)

Tak trošku bizárek

2007-12-08T19:33:00.000+01:00

Znáte to, večírky jsou různé. Dobré, špatné... a s Chlebem. Když jsem včera už sedmou hodinu hypnotizoval text o bosenských regionálních stranách a stále četl stranu jedna, přišla spásná zpráva: "je tady Jindra, co máš dneska v plánu?" Teprve později se vyjasnilo, že místo "," tam mělo být "?", to když na sraz přišel pouze Chleba v doprovodu Jindrovy kamarádky (kterou prý znám). "Půjdeme do Desertu, tam je to super," zavelel kamarád pojmenovaný po pečivu.

Už exteriér klubu vypadal hodně divoce, ale to bylo ještě houby oproti tomu, co na mě čekalo vevnitř. Mému kamarádovi Ondrovi by se tam jistě líbilo, tolik kouře jsem zažil naposledy v opavském klubu JAM při koncertu zdarma, kterého se účastnily nejradikálnjší antifašistické kapely z okruhu dvaceti kilometrů od města. Jelikož bylo všude obsazeno, přesunuli jsme se do zadní části, kde se evidentně chystal koncert. Dlouho jsme se dohadovali, kteří lidé patří ke kapele a kteří tvoří publikum, což bylo v důsledku stejně jedno. Panoptikum sedmdesátých let se rozprostíralo všude kolem.

Pravá apokalypsa však měla teprve začít. Zpěvák Iron Maiden, který s kapelou hrál v období květen-červenec 1982 a od té doby si stále uchovává svůj styl, se nečekaně zvedl od svého patnáctého piva, radostně doběhl na pódium a zasedl k pianu. Po pokusu o klavírní skladbu mu docvaklo, že hraje na kytaru a ihned chybu napravil. Sekundoval mu druhý (a poslední) člen kapely - Afroman (pamatujete na song I got high?), který se chopil bubnu (ne, není to překlep, vážně hrál jen na jeden). Začaly coverové orgie šedesátých až osmdesátých let, které spolehlivě uvedly do varu všech pět fanoušků. Zvláště zkouřenou hippie, která seděla na stole vedle nás, a která si radostně tleskala do rytmu, kopala do mojí židle a zářila bezstarostným smíchem tříletého dítěte po vykonání velké potřeby. Kotel před pódiem obstaraly dvě grouppies, které evidentně jezdí s kapelou už od založení.

Už to na mě začínalo být trochu moc alternativní a tak jsme večírek završili v Hobitu. Tam se po mě začala hned po příchodu plazit "slečna" přibližně ve věku té starší grouppie, která mi do ouška jemně řvala něco o Led Zeppelin. Když nepochodila, obrátila se k vedlejšímu stolu, který obsadili zahraniční studenti veteriny shánějící hulení. Slečna pravděpodobně není členem diskusní skupiny "alcohol improves my foreign language", a tak po chvilce odešla ke stolu místních teenagerů, kterým se tuze zalíbila. Dokonce to jednu dobu vypadalo, že si ji odvedou domů, nebo alespoň naučí hru "na kamennou tvář". V tu chvíli už se ovšem zvedl od stolu její pravděpodobný manžel a odtáhl ji domů. A my šli taky.

Pro lepší představu sem přikládám i video, kvalita nic moc, ale pro ilustraci postačí.

No to snad ne !!!

2007-12-05T03:05:00.000+01:00

Poslední dobou se nic zajímavého neděje (možná to bude tím, že jsem minulý týden bydlel v knihovně, což je dokonce o trochu horší, než sdílet s Jindrou rok společný byt), takže bych se rád podělil o své výsledky v testu, který vyšel dneska v MF DNES. Zaujal mě především název - "Hrozí vám alkoholismus?". Řekl jsem si, že je to dobrý způsob, jak si ověřit, jestli se má kariéra alkoholika někam posunula, nebo trapně střízlivím na místě. A ačkoliv jsem na všechny otázky odpověděl pravdivě, výsledek byl tento:

Vaše pití alkoholu je velmi umírněné a vše máte rádi pod kontrolou. Nesnesli byste pomyšlení, že vás přátelé vidí v podnapilém stavu anebo dokonce, že se ráno vzbudíte s výpadkem paměti. Pokud jste sami doma, nemáte nutkání otevřít si láhev a vypít jí sami. Vám alkoholismus zcela určitě nehrozí ani náznakově a nemusíte se rozhodně bát popustit někdy svou bezchybnou sebekontrolu.

Člověka to nutí k zamyšlení, jak daleko ještě bude muset dojít, aby ho i nejčtenější "seriózní" deník považoval alespoň za průměrného ožralu. S lehkým úsměvem vzpomínám na slavnostní tri-piss z balkónu na bývalém privátě, který kolemjdoucí donutil uprostřed jasné noci roztáhnout deštníky. Vzpomínám na nedávné hledání Poláka s největším čurákem v populárním klubu Remix. Vzpomínám také na svou památnou textovku ve tři ráno mé drahé polské svěřenkyni s textem "I´m your owner" a na násedný telefonát, kdy jsem se jí snažil vysvětlit, že jsem strašně nemocný. Vidím to jasně - je načase něco udělat s mou bezchybnou sebekontrolou !!!

P.S Test je nalezení zde, výsledky můžete napsat do commentů ;-).

Smutnej post

2007-11-24T00:40:00.001+01:00

Dneska trošku z vážnější jamky. Jsem ještě trošku nalitej, ale je to fakt vážný. Jen doufám, že to nevyzní moc pateticky.

Když jsem se před týdnem dozvěděl, že v Brně budou hrát Skampararas, srdcovka z největších, byl jsem si skoro jistý, že se tam objevím. Poté, co jsem zval na tenhle koncert i vrátného z FSS, který stejně nepřišel (stejně jako všichni známí), jsem chtěl rezignovat a zůstat v pohodlí domova. Ale co kurva, mladej seš jenom jednou. Tak jsem šel.

Po pár pivech a "chatu" se známými pleškami se konečně (po dvou hodinách) na pódiu začali objevovat členové Skampararas. Už po příchodu do klubu jsem se pozdravil s Markem a Manuelou a všechno se zdálo být "w porzadku". Postavil jsem se do první lajny, poslal pozdrav z Slaska a uhrančivý úsměv. Začalo se hrát tradičně - song Skampararas. Trošku nedoladěná kytara, ale to tak při první písni bývá. Ovšem to, co nastalo potom, jsem ještě neviděl.
Kytarista chvíli ladil svůj nástroj, načež sundal kytaru, že už hrát nebude. Ze zákulisí se vynořil basák, který přiskočil k bubeníkovi a začal regulérní stage-fight. Mikrofony lítaly vzduchem a situaci uklidnily až doběhnuvší brněnské plešky, které oba tábory oddělily. Zpěvák Marek do mikrofonu zahlásil něco ve smyslu, že jsme právě viděli konec skupiny Skampararas.

Kapela začala odcházet z pódia a já jsem si odchytil Manuelu, abych se poptal, co se stalo. Prý jen trocha testosteronu, že si máme vychutnat Tleskače a potom zahrajou. Jenže když jsem po pár minutách viděl, že všichni odcházejí z klubu (včetně bubeníka a basáka z rozsekanýma držkama), bylo mi jasné, že tohle asi bude trošku vážnější.

Venku jsem uviděl Piotra (toho basáka) a poptal se, co se stalo (takovou opileckou polsko-česko-ruštinou - on na tom nebyl, pravda, o mnoho lépe). Prý už spolu hrajou moc dlouho, skupina je rozdělená napůl a tohle bylo jen vyvrcholením všeho. A že tohle je definitivní konec.
Nikdy jsem ještě neviděl, že by se kapela porvala na pódiu. V Brně bych spíš čekal konflikt s publikem, než tohle. Každopádně je to nejspíš konec jedné éry. Kapela, díky které jsem se trochu začal učit polsky, na jejichž koncerty jsem jezdil skoro kdykoliv byla šance a která mě (!!!) nechala zpívat na pódiu, asi definitivně skončila.

Jedna z prvních otázek, kdykoliv jsem mluvil s nějakým Polákem (včetně Patrycje), byla, jestli zná právě tuto kapelu. Jestli tohle měla být derniéra, tak nezbývá než říct: "kurwa, do cholery".

Thajský ženský hooligans - updated

2007-11-18T18:31:00.000+01:00

Je to marný, marný, marný. Stokrát mu člověk může říkat, že je důležité nepřepálit start, že bavit se dá (alespoň chvíli) bez alkoholu. Výlet do Katowic začal tak nějak tradičně - Jindra nalitej jak motyka nás přivítal ve dvě odpoledne v Ostravě s jointem v ruce, prý pro dobrou náladu. Když jsme dneska zastavovali každých deset kilometrů, aby nám stále znova ukazoval svou (ne)zvratnou pravdu, vzpomněl jsem si na jeho optimistickou tvář ze včerejšího dne.

Polsko je opravdu "region speczyficzny". Po kontrole falešnými policisty a pochcání záhonu růží (pod metrem sněhu) na jedné benzínce jsme se konečně dostali do srdce Slezska - překrásných Katowic. Škoda jen, že se zrovna v ten večer hrál fotbalový zápas Polsko-Belgie, takže se všude na ulicích váleli najebaní "biało-czerwoni", které systematicky šikanovala benga. Tedy včetně nás. Zatímco já s Tomášem jsme šli nakoupit jídlo, Jindra vyrazil hledat stánek s pivem (pokud máte dojem, že Jindra trochu pije, nejste daleko od pravdy). Kdo mohl tušit, že se na nádraží chlastat nesmí a že ten zákaz přecházení ulice fakt někdo respektuje... Od legitimování místními SWAT nás (nejspíš) zachránila moje "výtečná" polština. "Se tady alespon půjdu vychcat," poznamenal Jindra uprostřed autobusového nádraží, když švestky zalezly za roh.

To už ale přijíždí Przemek s "Ruskem" a po zakoupení bedny Lechů (což bylo nelibě komentováno našimi hostiteli), vyrážíme na místní sídlák, kde se větší část akce odehrála. Nejlepší místa na sedačce, jsme při sledování vystoupení polského národní týmu obsadili my tři Češi a Rus Pavel. Podobně jako při Jindrově posledním vystoupení v Remixu i nám tentokrát epicentrum zábavy neustále unikalo. Vyřešil to světaznalý Tomáš, který pár podobných večírků absolvoval, a umístil nás do chodby. Konverzaci to opravdu rozproudilo, každý, kdo chtěl projít z kuchyně do obýváku se nás musel zeptat, jestli ho pustíme. Hurá.

Jenže v té době už si kouzelník Pavel chystal svou magickou formuli, která z našeho trojčlenného týmu udělala jednočlenný se supportem dvou retardů. Věta "Do you respect me or not?", při které autor výhružně třímal panáka ruské vodky/polské vodky/becherovky/ostružinovice/benzínu nenechala nikoho na pochybách, že jsme po letech opět v zajetí východního bloku. Velké finále však mělo teprve přijít.

Poté, co nás taxikář kupodivu nechtěl v pěti lidech umístit do svého Mercedesu, jsme se rozdělili na dvě skupiny. Rozumnější, ve které byl Pavel-Rus a Marta-Maďarka a českou, ožralou a paranoidní, ve který jsem byl, bohužel, čestným členem i já. Tomášův hysterický srdceryvný projev před panelákem, kdy vykřikoval, že "už jsme totálně v prdeli", "nikdy se nedostaneme zpátky" a "nemáme kde spát" se mísil s Jindrovými skeptickými úvahami, ve kterých figurovalo katowické nádraží a kinedryl.

Po příchodu do klubu, kde jsme dostali ke vstupnému i voucher na jedno free welcome beer (kterého ani jeden z nás nevyužil), se nám poměrně rychle ztratil Tomáš. Zde se vyšetřovací verze poněkud různí. Tomášova zní asi takto: Potřeboval jsem se vyčůrat, tak jsem se zeptal jednoho solidně vypadajícího Poláka "Excuse me sir, could you be so kind and tell me, where is toilet?", načež byl tímto mladým mužem surově škrcen, poté mu byly rozházeny všechny věci po klubu (včetně peněženky, dokladů, telefonu a kšiltovky), vyhodili ho ven do sněhu a tři lidi ho pro jistotu zkopali. Bezdůvodně.Ochranka, se kterou jsem se potom bavil to popsala přibližně takto: Požádali jsme toho mladíka, aby si odložil v naší šatně bundu, se kterou není dovolen vstup. Odpověděl nám velice neslušným "fuck you" doprovázeným příslušnou gestikulací, proto byl pokojně vyveden. Během tohoto procesu ještě stačil napadnou ochranku a říct něco o "polských fašistech". Bundu měl celou dobu na sobě, takže je vyloučeno, aby z ní cokoliv ztratil.

Mezitím se všichni v klubu bavili, kromě mě (který jsem sháněl Tomáše) a Jindry (který spal pod závalem oblečení). Tanec se sympatickou Goškou jsem vyměnil za shánění kamaráda a následný trasport obou domů. Anja nás přivítala celkem s nadšením (které postupně vyprchalo, zvlášť, když Jindra usnul na chodbě). Kolem páté ráno mě probudilo světlo a věta "move your fuckin´ fat ass" - Pavlík the "Rusek" se nám vrátil z klubu a rozhodl se přenocovat na mé posteli.

Ráno, které většina zahájila čištěním zubů a slepováním střípků paměti ze včerejšího večera, zahájil Jindra kosou. Spousta lidí ještě spala a tak nebylo toto faux pas příliš komentováno. Ovšem druhé vystoupení Jindrových nezvratných argumentů proběhlo průběhem na balkón, kde větou "excuse me gentlemen" rozsekl česko-polskou konverzaci a Przemkovi definitivně sebral vítr z plachet. Ostatně, od té doby Jindra argumentoval s železnou pravidelností celou cestu domů a v těchto chvílích pravděpodobně nezůstanou ušetřeni jeho poselství ani cestující na trase Ostrava-Brno. Tenhle výlet mě naučil jednomu - hlavně nebýt negativní...

Russian update (to tady musí být):

Víkend jako každej rok

2007-11-04T18:56:00.000+01:00

Trochu se klepu zimou, i když máme v bytě celkem teplo. Tento víkend si opět šeredně pohrál s mým zdravím a určitě si na něj vzpomenu, až budu na smrtelný posteli umírat na raka, cirhózu jater, nebo nějakou jinou dobrotu způsobenou studentským životem.

Začalo to vlastně už ve středu v Remixu. Heslo "hlavně nepřepálit start" se nám tak trochu nepovedlo. Těch deset piv bylo ještě celkem v pořádku, ale mezinárodní joint, na který jsme pozvali nějakou Polku a Portugalku (asi) nás celkem seknul. Respektive, chvíli jsem ještě mluvil česky, ale za půl hodiny už nešlo ani to. Děvče z Wawy brzy pochopilo, že s náma si už příliš srandy neužije (poté, co jsme pět minut čuměli do stolu a neřekli ani slovo) a to byl poslední impuls k odchodu domů.

Páteční večer byl taky tak trochu mezinárodní. Italské těstoviny, chorvatské víno, ruská vodka a polská inspirace, zkrátka večer all inclusive. Zase jsem si připadal jako v prváku, kdy se chodilo spát za světla. Kombinace mrtvých polských zpěváků a lektorování češtiny mi zase udělalo trochu lépe na duši. A pro člověka studujícího češtinou jsou sousloví "kosa jak hajzl", "blbá jako betonová loď", "stojí to za vyližprdel", "hnusná jak cesta do školy" a "to mi ho teda vyndej" zkrátka nezbytným základem.

Připadám si trošku jako idiot, když své ruské kamarádce Nastye opět odpovídám, že jsem po včerejšku rozjebaný a je mi divně. Od doby, co jsem se vrátil z Moskvy tyhle zprávy posílám skoro obden. Jenže povinnost volá a tak valím do centra na sraz s Jindrou a zlínskou crew, která nás poctila návštěvou, a vyrážíme na motokáry. Já (ještě trochu) rozklepaný z chlastu a Jindra (už zase) zkouřený jak paprika. Závody probíhají dle očekávání, nebojácný alkohol řeže zatáčky jako pominutý, opatrná marihuana jede u pravé krajnice ze zapnutýma blikačkama.

Díky rozverné dámě ze Zlína mám už po půlhodině rozkousaný celý spodní ret, nicméně ani my nejsme dvakrát ve formě. "On má nějakou duševní poruchu?" ptá se mě Myšák ze Zlína při pohledu na Jindru. Tak trochu se mu nedivím, pohled tříletého koalího mláděte po neúspěšné lobotomii nebudí příliš důvěru ve status vysokoškolského studenta. Už jenom krátká procházka městem, pár antibruntálských narážek a finální joint na Petrově, které definitivně odešle Myšičku do jiného světa. Zkrátka, ve Zlíně jsou srdcaři.

Na závěr by asi mělo zaznít nějaké poučení z krizového vývoje, ale až na tu zimnici, černé plíce a občasné halucinace je mi vlastně celkem dobře. A krom toho, docela spěchám. Jdu na pivo.

P.S Právě jsem objevil fotku ze středy. Tak už nás znají i na ISC, najdete ji tady.

Zakoupil jsem Putinovku :-)

2007-10-24T19:38:00.000+01:00

Můj moskevský výlet se pomalu chýlí ke konci, je o dva dny později a tady o dvě hodiny více než v ČR. Včera jsem si dal neobvyklou kombinaci moderního a oldschoolového umění. Ráno jsem jen tak zabořil prstem do mapy, protože mě zaujala stanice metra „Вднх“. Podle mapy tam měl být velký park a jakési výstaviště. Samozřejmě, jako všechno tady, několikanásobně větší než obvykle, takže se z procházky parkem stala dvouhodinová túra. Tahle část Moskvy už víc připomíná reálný život tady, lidí je více a je vidět spousta chudáků, které z centra evidentně vyštípali. Nicméně park vzájemného přátelství republik bývalého CCCP má za úkol jediné – udělat na návštěvníka dojem. Obrovské architektonické skvosty jsou rozesety kam jen oko dohlédne.

Tato část města se soudruhům opravdu povedla, navíc poprvé vidím v Moskvě slunko a začínám si uvědomovat, že tady nemusí být až tak špatné žití. Zvlášť doprava metrem mě tady uchvátila – náměstci v Praze se mají sakra co učit. Rozdílů je hned několik. Ze zcela zřejmých důvodů se do metra dostanou jen ti, kteří opravdu zaplatí (jsou tady turnikety hlídané fízlama, sorry Jindro). To by nebylo nic převratného, ale hlavní rozdíl nastává při kupování lístků. Každá jízdenka je opatřena magnetickým proužkem, který stačí turniketem projet a pustí vás dál (nebo taky ne, pokud jste šikovní, jako já). Od deseti jízd se prodávají čipové karty, které stačí přiložit, turniket jízdu odečte z celkového kreditu a cesta je volná. Žádné stupidní pásma, žádní revizoři, člověk může v metru zůstat klidně celý den. Single lístek stojí 17 rublů (rubl má kurz asi jako slovenská koruna, čímž nechci samozřejmě nic naznačovat), na čipové kartě 12,50. Kromě špičky (prý v devět ráno a v šest večer) tady nezažijete plné metro, frekvence vlaků je v některých stanicích zhruba minuta.

Odpoledne přicházím na domluvený sraz s Anastaciou, která má krásnou přezdívku Raduga (tak se jmenovala naše učebnice ruštiny), která mě, ve snaze zkrotit mojí barbarskou povahu, vezme do Tretyakovské galerie. Říkat, že je obrovská snad ani nemá smysl, ale objevuje se tady ještě nešvar, který sice pomalu mizí, ale stále je občas k nalezení – dvojí ceny. Nechávám koupit lístky svojí hostitelku a skutečně se to vyplácí. Pořád je výhodnější být domácí bez slevy, než „иностранец“ s ISICem. Prohlídka krásná, ale jelikož umění fakt nerozumím, tak k tomu víc neřeknu.

Zato dneska. Kolega, který tady studoval a dlouhá léta žil, mi povídá, že někde na severu v přístavu je ponorka, kterou si můžeme prohlídnout. To je příležitost, kterou bych si nechtěl nechat ujít, takže jedeme skoro až na konečnou fialové trasy a následně se přesouváme do „подводная лодка - музей“. Vstupné 200 rublů, fotografování za 100 (takže fotky nebudou). Mezi námi, nechtěl bych tam sloužit ani den. Tahle obluda měla tři patra (jedno obyvatelné), na délku asi sto metrů, posádku tvořilo přes sedmdesát lidí. Průměrná teplota okolo 32 stupňů, ve strojovně okolo 70. Kapitánova kajuta měla asi 3,5 metrů čtverečních to byl na „lodke“ největší luxus. Jeden ponor trval většinou tři měsíce, sprcha byla povolena jednou týdně. Ani argument, že bych mohl obsluhovat osmimetrové torpédo a že pokud ponorka plula v hloubce do sta metrů, byla jakási naděje na přežití při havárii, mě příliš nepřesvědčil.

Zítra mě čeká poslední den, což mě příliš netěší, tohle město mi opravdu učarovalo. Spousta věcí je tady jiná, hodně jiná, ale člověk si rychle zvykne. A chodí tady ty nejkrásnější ženské pod sluncem, temeraf.

Moscow madness

2007-10-22T17:18:00.000+01:00

Jsem tady už třetí den, nohy skoro necítím, plíce mám jak havíř po dvanáctce v díře. Včera konečně dorazily kufry, jenže, tak trochu na ruský způsob. Při telefonátu na letiště jsem se dozvěděl, že kufry přiletěly letadlem po nás, jsou na letišti a přivezou nám je už (!!!) v úterý. Takže se zorganizovala výprava, bagáž jsme převzali osobně a taxíkem hurá zpět na Mayakovku.

Lenina jsem stále ještě neviděl, dneska mi ho zavřeli před nosem, asi si budu muset některý den přivstat, i když… Prý to za moc nestojí. Rozhodl jsem se, že se jen tak projdu z Krasnoy ploščadi přes řeku dál do města, bez mapy. Po dvou hodinách chůze, prakticky po jedné ulici, už jsem začínal trochu nervóznět, protože nikde nebyla předpokládaná stanice metra. Navigace se však dostavila záhy – zhruba dvoukilometrová stopa krve, která mě dovedla až ke stanici Leninskiy prospekt, odkud je to kousek na Těatralnayu, kde jsem měl schůzku s Natalyou. Dorazila skoro o hodinu později, takže jsem se seznámil s milými prodavači knih a sympatickým ďáďou, kterého jsem místo darování drobných nechal sednout. Na jeho zmatený výraz asi dlouho nezapomenu.

Taky jsem ochutnal blin – údajně místní specialita. V podstatě je to palačinka, do které vám zabalí co chcete, od kaviáru až po med. Stále slintám na cenami cigaret, asi si povezu domů objemnější zavazadlo ;). I když… člověk musí vědět kam, Rusové nemají jednotné ceny, takže se častokrát liší i o stovky procent. Koneckonců, tak je to tady se vším. Kousek od bytu máme dva obchody, u některých věcí se ceny liší i o dvojnásobek. Když jsem se byl včera podívat v GUMu (legendární sovětský hypermarket) v Lacoste shopu (v Rusku nemá cenu kupovat značkové věci, jsou dražší než u nás), seběhla se na mě polovina místní „crew“ (tři lidi z šesti), protože jsem byl evidentně první zákazník po dlouhé době. Při pohledu na ceny jsem se nedivil, Moskva dělá čest svému titulu „nejdražší město světa“.

Rozdíly jsou tady obrovské. Na stejné ulici se setkává dlouhonohá blondýna oblíknutá podle poslední francouzské módy nastupující do luxusní limuzíny s řidičem a taky spousta „moskvičů“, kterým je na očích vidět, že by pro pár rublů udělali cokoliv. Naštěstí pro mě, policajti jsou tady opravdu všude, takže se tady člověk cítí bezpečněji než v Praze. Inu, jiný kraj….

Водка – какая тeхника

2007-10-20T22:41:00.001+01:00

Moskva město měst

2007-10-20T19:36:00.000+01:00

Dlouholetý sen se stal skutečností - jsem v Moskvě. Tedy já ano, veškeré moje oblečení, roztok a obal na čočky a všechny nabíječky nejspíš stále visí někde mezi Prahou a ruskou perlou. Hned po přistání si říkám, že je to tady nějaké jiné. První věc, která mě praští do čumáku hned po opuštění letadla je cigaretový kouř. Rusko je rájem kuřáků, kouří se tady všude a kouří všichni (i ti, co nechtějí). S ďábelským zábleskem v očích vytahuju zapalovač a drahé české cigarety (tady nestojí skoro nic), chci splynout s davem.

Passport checkin´ je procedura trošku o nervy, zvlášť, když jste hrdým vlastníkem šest let starého pasu, na kterém vypadáte jako Kurt Cobain dva týdny po tom, co mu selhala pistole. Soudružka milicionářka po mně hodí ledovým pohledem, já ji s omluvným úsměvem vysvětluju, že teď už určitě vypadám líp. Vyřídit něco v Rusku vyžaduje značnou míru trpělivosti, nekonečné množství razítek a hlavně ruštinu. Protokol o ztrátě zavazadel ani úředník Aeroflotu jiným jazykem nevládnou.

Po vyřízení všech peripetií bereme taxíka na byt. Nejdřív se mi zdá 1500 rublů celkem dost, ale když posléze vidím, jaká je to cesta, přijde mi, že být taxikářem v Moskvě je hodně nevděčná pozice. Z letiště do centra to trvá necelé dvě hodiny, zácpy před Prahou v pátek odpoledne mi příjdou směšné proti tomu, co se děje tady. Už začínám chápat slova kolegy, který tady tráví většinu svého pracovního času, že nakupovat autem jezdí jen v neděli odpoledne. Sednout si tady za volant bych se asi neodvážil, dálnice na Moskvu má místy až šestnáct pruhů. Jen po cestě vidím čtyři bouračky a dvakrát to málem schytáme my. Šofér si spokojeně pobrukuje do rytmu ruského popu.

Jedna věc na člověka dolehne hned po příletu - Moskva je prostě "balšaja". Ikea kousek za Šeremenťevem je velká asi jako brněnský shopping park i s Komárovem. Za oknem se míhají obrovské paneláky (designově stejné, jako ty naše, jenže nejmenší tady mají dvacet pater), nové moderní obchody (všechny posh značky světa) a taky spousta ožralů motajících se mezi auty. Ostatně, chlast je tady národním sportem. Chlápek, kterému chcíplo auto, ho opravuje s flaškou piva v ruce, u každého východu z metra stojí hlouček lidí s lahví, jeden dokonce močí na projíždějící auta. Zkrátka tak trochu jiný svět. Tak jiný, že v dobré víře okusit místní pivo Baltika, jsem si koupil jeho nealkoholickou verzi. Myslím, že to tady bude ještě zajímavé.

Jsem jenom unavenej kluk, vole

2007-10-16T09:59:00.000+01:00

Rozespale mžourám očima, je půl páté ráno, nemůžu spát. Už je to tady. Hodně jsem o ní slyšel, párkrát se na mě snažila zaútočit už dřív, ale vždycky jsem nějak odolal. Nepřichází sama, jejím ošklivým sourozencem je zodpovědnost. Ano - je to dospělost.

Je to ta mrcha, který způsobuje, že u piva s kamarády řeším, jestli bude lepší život v Praze, či snad dokonce v Bruntále (nemusím doufám podotýkat, že patřím do antibruntálského křídla). Naše dřívější plkání o vysněné práci získává nepříjemně reálné rysy. A i když ještě pořád umíme udělat večírek a bavit se jako patnáctiletí haranti (zdravím do Zlína ;), už je to jiné. Každý si řeší svoje, říká Ondra a má pravdu.

Na dnešním "pracovním" obědě s Hankou řešíme podobné věci. Chuť vrátit se "zpátky do dnů" by ještě pořád byla, jenže není s kým. Ona povídá o těžkém údělu copywrightera a své novém kostýmku, já přemýšlím o nabídce práce, kterou jsem dneska dostal (a která mě opravdu překvapila) a nad tím, jakou košili si mám oblíknout na pohovor. This punk si dead, folks.

Asi o nic nejde, čeká to všechny. Někteří z nás už hrnou kariéru několik let a nepochybuju, že z nich zanedlouho budou (či jimi už jsou) ti správní "decision makers" - tímto prozměnu zdravím do USA. "Asi už nebudu zvládat svou kariéru profesionálního alkoholika," píšu smutně Patrycji. "Ty to určitě nějak zvládneš," dodává mi kuráž má polská inspirace. "Já vím, že jsem jeden z nejlepších lidí, které jsi měla možnost poznat, ale mám své hranice," říkám skromně s pohledem nevinného kvítku. Tak tedy: dobré ráno, dospělosti. Jsem starý kokot.1

1 Záviš: Starý kokot, In: Určeno pro uši rabijáků, Brno 1998.

Banány v čokoládě a Národní korporativismus

2007-10-12T14:09:00.000+01:00

Nuda, nuda, šeď, šeď. Takový je život offline, kterému jsem posledních pár týdnů vystaven. Náš gerontofilní dům nejspíš nikdy žádnou kabelovou přípojkou disponovat nebude a domluvit se rozumně se čtyřma ženskýma je zhruba stejně snadné, jako vidět ve středu střízlivého Erasmáka.

Možná i proto teď trávím víkendy doma. Včera proběhl neoficiální "sraz čuráků", kdy jsme se oba sešli a vzájemně si povyprávěli zážitky dní minulých. Když potom na desátou dorazil i Doktor z hor se svou zelenou medicínou, bylo jasné, jakým směrem se večer bude ubírat. V Kokosu jsme opět byli za hvězdy s poněkud netradiční objednávkou: tři malé kofoly, tři banány v čokoládě, Malibu (pro mě) a šipsy. Tomiho oči nenechaly nikoho na pochybách, aneb jak říká pražský medicinman: co se v mládí naučíš, ve třiadvaceti jako když najdeš.

Tradiční gyros v Peach pitu jen potvrdil, že jsme stále ve formě. Několikaminutová debata o tom, jestli má obsluha vestu jako řezník Krkovička ze známého večerníčku nejspíš způsobila, že nám nejoblíbenější jídlo opavské undergroundové komunity neprodali. Když jsme se pak po čtyřicetiminutovém čekání na autobus svezli s Ondrou jen k Divadlu (zasvěcení vědí), nebylo již co dodat.

Nakonec už jen pár krátkých poznatků. Pokud sedíte v decentní kavárně s internetovým připojením, odmítejte Skype hovory s lidmi z jihovýchodní Asie. Zvláště videohovory. Muší oči v podání našeho drobečka Zkopce ze Soulu pobavily celý stůl sedící za mnou.Toplist je úžasná věc. Jak jinak by člověk zjistil, že nejvíce cizích návštěv sem přijde, hledají-li "svatební texty", "FKK party", "naturistické fotky" či "hymnu West Ham united". Opravdová perlička ale přišla až minulý týden, nějaký dychtivec u mne hledal "kurvy na telefonu". Začínám mít podezření na Adriana :-).

Kryzstoff vs. Kryštof

2007-09-25T23:11:00.000+01:00

Celebrity deadmatch (případně dednacht) je tady. V modrém rohu náš bývalý studující kolega a kamarád Vojta Kristen s perem ostrým jako břitva. V červeném rohu ostravská horká hlava, příležitostný hudebník, představitel fanouška Baníku ve filmu Non plus ultras (tedy herec) a držitel osmnáctého místa v soutěži "Auto roku" Ríša Krajčo.

Včera se díky mé vancouverské spojce dostal na mé ICQ odkaz na Ríšův blog, ve kterém pláče, hořekuje a výhružně svírá pěsti nad nespravedlností bulváru, který o něm píše samé lži, nepravdy a někdy dokonce (!!!) spekulace. Pravděpodobně se jednalo o tento článek, který v podstatě shrnuje Ríšovo shrnování dívčích blůzek na Sázava festu (viz foto). Co k tomu dodat? Snad jen, že pokud dojde na slíbenou facku, sázím na to, že Ríša skončí ve svých siločarách ;-).

Drunk as hell, mate...

2007-09-22T22:43:00.000+01:00

Asi nejzásadnější zprávou posledních dní je, že přes všechny nástrahy realitek a brilantní kolejní politice mé drahé alma mater, už zase konečně bydlím. Oblast je to klidná, domek plný lidí těsně před smrtí, idylka.

Ve středu se v Remixu konala druhá Erasmus party. Poučen z krizového vývoje té předešlé jsem se rozhodl nepodcenit přípravu a dorazil jsem až na půlnoc a decentně v náladě. Večírek měl být seznamovací (ostatně jako všechny tady) a tuším, že pracovní název zněl "colour party". Tedy, každý z účastníků měl přijít oblečený (nebo ozdobený) v národních barvách. Chvíli jsem nad tím přemýšelel a vzal si černé džíny a červené triko. Dneska jdu za Angolu. Od Chleba, který se předtím naladil na Závišovi (a to tak, že některé básně mi zůstanou v hlavě hodně dlouho, přestože jsem na koncertě nebyl), došla před půlnocí krátká textová zpráva: Estonsko.

Přímo v klubu se naše cesty rozdělily. Estonec se vydal bavit své jihozápadní kolegyně z Polska a já jsem se na pár hodin zaseknul v debatě a fotbálku s Portugalcema, kteří celkem nenápadně, ale o to razantněji začali s kolonizací Brna. "You don´t trust me I´m from Angola?! Why? Cuz I´m black?!?" A ještě jeden postřeh - každý národ má svého Daniela.

Na pátek, což byl den, kdy jsem se mohl pochlubit více než čtyřiadvacetihodinovou střízlivostí, byla domluvena prohlídka ostravských Hradčan. Jenom pro zajímavost - poslední "opich" byl proveden 27.9. 1998 a zhruba kolem tohoto data byla naposledy zaznamenána i zelená v levém odbočovacím pruhu u ČEZ Arény. Pokud Vám příjde divné slovo "opich", zde je vysvětlení: "Hutníci mohli pít v práci pivo osmičku, někteří jich vypili i dvacet za směnu. No a potom vesele odjeli domů do kolonie." Tolik zasvěcený komentář slečny průvodkyně, jen doufám, že na něj nemá copyright, protože bych byl nerad naháněn vítkovickými právníky :-).

Na závěr už jen pár fotek ze zmíněného výletu a dvě momentky z mého rodného městečka, které čím dál tím více roste do krásy.

Homeless oddysey

2007-09-16T14:30:00.000+01:00

Po dvou letech relativně klidného bydlení jsem se opět dostal do kolotoče realitních kanceláří, bydleni.muni.cz a nepříjemných majitelek na Údolní. Navíc jsem započal svou hvězdnou dráhu tutora. Myslím, že Patrycja dostala opravdovou školu života, což jenom dokládá její středeční věta: "Víš, já mám pivo opravdu ráda, ale už si asi nedám, pijete tady nějak moc". Pošramocenou pověst jsem zachránil alespoň návštěvou divadla Járy Cimrmana, byli jsme na Záskoku a seděli jsme vlevo (zasvěcení vědí).

Taky to konečně vypadá, že začalo Babí léto (pro ostatní "Zlatý podzim"). Teploty jsou jako loni na Štedrý den a zářící slunko mě nalívá optimismem a vírou, že Brno není jenom odporná žumpa zasloužící si věčné zatracení díky svému nefungujícímu trhu s realitami.

Pár poznámek závěrem. Nechoďte střízliví na Erasmus party (a už vůbec na ní nejezděte autem). Budete vypadat jako asociál, který nechápe, že se do čech jezdí studovat kvůli pivu za půl eura. Když si najdete byt přímo naproti fakulty, nepočítejte s tím, že to výjde. A ještě jedna bonusovka - před pár minutama spadlo Sreality.cz. Nedivím se.

Alespoň se pokochejte fotkama ze včerejšího "krmení labutí", i v Asii je občas docela hezky.

To my Polacy

2007-08-29T12:52:00.000+01:00

Mám za sebou třídenní intenzivní dovolenou, být o chvíli delší, asi se zase těším do práce. Vznikly dvě nové přezdívky, objevili jsme pár nových míst a posralo se téměř vše, co mohlo, přesto to byla dovolenka nezapomenutelná.

V pátek odpoledne vybíhám z práce rovnou do Zahlesova auta a vyrážíme směrem k říši bratrů Kaczyńských. První město, první benzínka, první Lech a první Davidoff mentol. Ve vzduchu je cítit exotika, což dokresluje pár komických polských nápisů. Začínám pomalu chápat pravý význam pojmu „benzínoví lidé“ (viz klip Vypsané fixy – je na Youtube, ostatně jako všechno). „Lešíků“ přibývá, dostávám nový nick „Poznaňák“ a už je mi to celkem jedno. Překračujeme hranice a po telefonátu s teplým kempařem konečně dorážíme na místo.

Kempík je opravdu luxusní, od jeho založení v padesátých letech tam opravdu nic nezměnili, zřejmě čekají na zapsání do seznamu světového dědictví. Je skoro devět, čas na večerní koupání. Ještě trošku nalitej se potácím k jezeru. „Jééé, želvička“ (ta mrtvá nafouknutá ryba u břehu skutečně vypadala jako želva). No dobrý, koupání nic moc, jdeme se do „města“ najíst.

V České Skalici zapadneme do první hospody na náměstí. Kdo mě zná, ví, že si občas trošku zakouřím, ale místní gangstazz evidentně kouřili jinou ligu. Za chvíli jsme u docela pěkné restaurace s bohatým výběrem ryb. Sedíme v ní sami.
„Dneska nevaříme.“
Přichází holohlavý hajlander z kuchyně „Víte, jak na tom byli Němci u Stalingradu?“.... „Hmm, taky jak dopadli.“
„Tak alespoň utopence, nebo hermelín.“ – „Nemáme.“
„Máte číslo alespoň na nějaký taxík?“ (servírka se rozesmála na celou hospodu)
„A můžeme si tady někde objednat pizzu?“ (servírka nekontrolovatelně hýká u pípy)
Mr. Proper nám nakonec doporučil zajít na pouť do vedlejší vesnice (na pečené kačeny) a dal nám číslo na místního „taxikáře“ Murdu/Mordu/Morglu (fakt nevím). „Musíte mu zavolat tak hodinu předem, aby stačil vystřízlivět“.

Jenže Murda/Morda/Morgla je srdcař. Za deset minut stojí u místní sámošky, sice smrdí jak potkan, ale do kempu nás hodí za osm pětek. Je na čase vyrazit do víru večera. Na diskotéce právě ohlásili poslední song večera. Můžete se přesunout vedle do hospody, enter 40 korun (za monopol), což se nelíbí jednomu nalitému Frýdečákovi (což se nelíbí jednomu nabouchanému místnímu, který Frýdečáka sundá dvěma granátama do hlavy). „Ty vole, náš člověk se sem přijede pobavit a oni ho tam nepustěj“. Přijíždějí benga. „Já jsem jí jako řekl, že je slovenská kurva, to přiznávám (místní ukrajinské enter-lady)“. Jdeme radši spát.

Ráno vyrážíme do Liberce. Výstup na Ještěd byl skvostný (platit dvakrát parkovné bez lanovky se povede málokomu), ale hlavně se zde zrodila nová postava. Nahoru s námi šel ještě Zahles, ale zpět z hory jsme už sestupovali s Pežoťákem.
Čas navštívit hlavní cíl našeho výletu – liberecký Babylon. Každé pondělí naturistická párty. Haha, dneska je sobota. Nad kasou visí obrovná cedule – dnes FKK party – a kurva drát. Od šesti (kdy jsme přišli my) do osmi plavky dobrovolné, od osmi zakázané. Jak řekl Zahles: „Je to tak trošku bizárek...“ A nám nezbylo než souhlasit. Tady slovo „počurákovat“ získalo úplně jinou dimenzi. Na toho třistakilového Helmuta asi jen tak nezapomenu. Více raději nechám na fotkách...

Krásný most v Polsku

Lešík...

Hajlanders na střeše kolejí v Liberci (doporučujeme)

Blog pride world wide

2007-08-21T12:02:00.000+01:00

Sedím na fakultě, za poslední dny mám za sebou necelých deset hodin spánku, padá mi hlava na stůl a kolem se neustále procházejí uklízečky a řemeslníci. Hádáte správně, začala každoroční populární soutěž "najdi si byt". Byty nejsou. Jako každý rok.

Koukal jsem na statistiky přístupů a kromě České republiky se sem připojují i přespolní. Posílám pozdravy do USA (Honzíku), do "??" (patrně Jižní Korea, takže zdravím Zkopčáka a připomínám, že mi ta kurva dluží ještě šest stovek ;-), na Slovensko (Zuzka?) a do Velké Británie (fakt nevím koho, ale rád bych věděl). Mějte se hezky.

Tři týdny offline

2007-08-08T00:29:00.000+01:00

Konečně jsem se dokopal k novému postu. V neděli mi definitivně došla trpělivost a po třítýdenním marném snažení o práci v naší matce měst jsem se rozhodl k návratu domů. Tři týdny bez internetu. Kdo mě alespoň trochu zná, pochopí. Účet za telefon v červenci dosáhl astronomické výše, srpnový se bojím otevřít.

Žít tři týdny ve sklepním bytě na Smíchově je vážně celkem zajímavá zkušenost. Pochopil jsem velmi rychle slova pana domácího, že se hodí mít pořádný budík. V místnosti, kde panuje stoprocentní tma celý den je to vážně nutnost. Vstávání na druhou odpoledne nebyly výjimkou. Pokud ovšem nebyl nějaký ten pohovor, které se mi celkem tři (!!!) podařilo absolvovat.

Probíhalo to zhruba takhle: Hmm, zkušenosti s internetovým portálem říkáte? Novináře jste dělal. To asi rozumíte počítačům, že? Anglicky umíte? Výborně. Na dva měsíce? No dobrá, my se vám ozveme (ironické cukání koutků). Naivní vesničan. Takže práce dopadla celkem nulově (když teda pominu fakt, že se mi za poslední dva dny, co jsem doma, ozvaly další čtyři firmy, jestli nechci přijít na pohovor - "vy jste ten, co nám před měsícem posílal životopis, viďte?").

Bez netu a bez práce… Oběd se stává středobodem dne, kdy alespoň je co dělat, když ovšem pominu první týden, ve kterém jsem nakupoval věci, které jsem zapomněl doma (balit se po třídenní akci není nic moc, člověk si sice sbalí třicet triček, ale zapomene na oblek, ponožky a trenky). Ranní káva proběhla v Atmosféře, už kvůli free wifi, párkrát jsem se odvážil zaexperimentovat a vydat se pražskými uličkami do neznáma, což mě velmi brzo přešlo poté, co jsem se z relativně prázdné a široké ulice dostal přímo na Karlův most a spolu s davem došel až ke Staroměstské radnici (podotýkám, že jsem tam jít nechtěl).

Návraty odpoledne domů byly krásné. Jindrova teta-bezdomovkyně se prý teď pohybuje okolo Anděla. Minulé dva týdny jsem začal podrobně zkoumat zdejší houmlesačky ve snaze rozpoznat Štroblovské geny. Bylo to dost těžké. Chlastají všechny.

Po Martinově večírku na rozloučenou mě oslavenec doprovodil na Národku na noční tramvaj. Popili jsme řádně a bez celodenního jídla to s člověkem udělá své. Do příjezdu tramvaje zbývá deset minut. Zapomínám na minulý post o návštěvě Prahy a jdu si objednat k oknu smažák. Tatarečku? (ďábelský úšklebek uhrovatého prodavače) Jasně, děj to tam (opilecký úsměv - můj). O tom sprintu z Knížecí na Santošku si nejspíš místní smažky z parku vyprávějí dodnes.

A když jsem se na doporučení pana Kučery zastavil v neděli ráno v nádražní hospodě v Holešovicích na svíčkovou (přísahám, že ten kousek masa jsem už někde viděl… a podle chuti to bylo hodně dávno), byl jsem hodně rád, že mi zbylo dost síly na to, abych neznečistil perlu Český drah.

Praha je fajn a když se mi po týdenním boji se sudem sádla za kasou na Andělu podařilo vyřídit měsíční legitku, docela jsem se i projel. Zvlášť na holešovický pohovor budu vzpomínat s láskou. Po hodině pobíhání v oblasti, kde jsem měl domluvenou schůzku jsem kapituloval a zavolal slečně personalistce. Zjevně se pobavila, když jsem jí řekl, že jsem přeběhl Argentinskou už čtyřikrát a stále to nemůžu najít. Ještě víc se bavili silničáři, kteří zmíněnou cestou zpravovali. Pošuka, který ji v deset ráno přebíhá mezi auty v obleku hned několikrát asi ještě neviděli. Ale co už. V Praze bylo dobře, za rok ji beru útokem znovu.

Wedding hooligans

2007-07-02T18:11:00.000+01:00

Zatímco počet návštěvníků mého blogu neustále stoupá (přestože, nebo možná právě proto, že už tady více než měsíc není nový post), okruh mých svobodných kamarádů se pomalu zužuje. Dokonce i člověk, od kterého bych to čekal nejméně, se zasnoubil. Ale co už, stane se.

V pátek jsme měli generálku před velkým dnem a jediným úkolem celého večera bylo vymyslet text na svatební přání (s obrázkem kříže a nápisem Upřímnou soustrast - díky Zkopce). Uznávám, že nebylo nejrozumnější přijet až na půl jedenáctou, ale ty návrhy zase stály za to:
"Máš, cos chtěl"
"Až nebudeš vědět, přijď si pro Radu."
"Jo, pan Rada vzal to hákem, protáhl nás Bezručákem"
... a spousta dalších. Nakonec, po dvouhodinové hádce zvítězil prostý nápad "Pozůstalí:" + podpisy (pozn. bez přezdívek a čísel ICQ).

Dostal jsem jeden z nejdůležitějších úkolů - odvézt v pořádku nevěstu. Zařídil jsem se podle dobré rady kamarádů ("vole obložené mísy, koláče, tetky ti to budou cpát, to se ráno nažereš") a nedal jsem si ani kafe (a hladověl do tří odpoledne). Volvo s obrovskou kytkou na kapotě a bílými stuhami nikdy nevypadalo lépe. A já, v obleku a celnické čepici (bez znaku) jsem si to šinul dopolední Opavou důstojnou čtyřicítkou s nevěstou za zády... Ano/ano a na pivko...

Odpolední zahradní party dopadla zhruba podle očekávání. Zcela proti svému přesvědčení jsem namíchal všechno, co tam bylo a zalil to pěti litry piva. Únos nevěsty v deset večer asi nebyl úplně nejšťastnější nápad, alespoň podle výrazu tváře novomanžela výhružně držícího tác na jídlo a řvoucího, že jednoho z nás rozseká a že už je mu to jedno :-).

V jedenáct konec, poslední focení s novomanželi, hymna West Ham united, partnerská krize v parku, jeden převrácený koš a jedna vytržená tyč na parkovišti. Klasická dorážečka v Kokosu a kolem půl třetí už jsem toho měl vázně až nad hlavu. Při čekání na tágo se mi ještě podařilo málem vyprovokovat bitku se souložícím párem u popelnic (romantika jako řemen) a pak už následoval jen transfer do betle.

Možná časem přihodím fotky, ale nejsem si jistý, jestli je chci vidět :-). Každopádně se moje premiérová svatba vydařila, díky za ni.

Na kurvy kurva

2007-05-30T23:58:00.000+01:00

Všichni filosofové to s náma myslí dobře, jenže každý tak trochu jinak. Čím více poznávám krásy politického učení, tím krásnější mi připadají ideje totalitarismu, kdy je všechno jasně dané, jednoduché a neměnné. Podle logiky "dej blbci papír - vytvoří formulář" se dá vysvětlit řada tezí a vznešených idejí těchto myslitelů.

Alespoň víkend v matičce stověžaté stál za to. Dovolím si pár postřehů. Když člověk konstantně pije celé odpoledne a na lísku na něj zbydou jen dvoje cigára, něco nebude v pořádku. Smažák na Národce chutná místy jako kuřecí řízek a občas i úplně jinak. Dostatečným opakováním historie skinheadské subkultury docílíte toho, že si ji navždy zapamatují i huliči z New Yorku. Ani hlasité vyzvánění a telefon pár centimetrů od hlavy ještě nemusí přinést požadovaný efekt. Dálniční známka a dálnice obecně jsou docela fajn vynález, aby se člověk nemusel trmácet okreskama "in the middle of nowhere". A telepilot znamená dálkový ovladač televizoru.

Večírek u Martina bude lepší nechat na fotostory:

Beer brotherhood

...tohle si nepamatuju...

THIS....IS...SPARTA !!!!

Jindra: "Nechceš řídit?"

Díky hostiteli za skvělou párty, díky obsluze u Pomníku za apiraci na titul "nejnasranější ksicht roku", díky dopravní policii ČR, že Jindru nezastřelila u krajnice a díky všem fajn pražákům tohoto víkendu.

Pár poznatků dní minulých

2007-05-21T17:09:00.000+01:00

Poslední post je starý skoro měsíc. Nějak na mě dolehlo jaro/léto. Na naši kuchyni taky. Dřez kvete. Lednici už raději neotvírám. Filova ryba v pokoji kvete už několikátý den. Mléko už dokvetlo, teď skomírá v lednici. Paráda.

V pátek se za mnou přijela podívat do matičky Brna maminka. Prý ji mám vzít nějakou mikinu, je zima. Myšlenka na sebe nenechala dlouho čekat a za hodinu už jsem viděl ženu, která se o mě s láskou v dětství starala, ve slušivé mikče Lonsdale. Se škodolibým úsměvem jsem sledoval její žáčky v hopperském looku, jak jim postupně padaly čelisti dolů.

Dneska mi skončila fáze učení na zkoušky (respektive, rozhodl jsem se na ostatní vysrat), dostal jsem své první a poslední áčko v bakalářském cyklu. Popíjím pivko na balkóně, vychutnávám krásný den a všechno se mi zdá být až příliš optimistické. Do zítřka - začíná tvrdý boj o titul.

P.S Dnešní hudební koutek bude taktéž optimistický - můj oblíbený song o jedenácti slovech najdete zde.

Neštěstí ve hře, štěstí v lásce? - part 2

2007-05-03T22:35:00.000+01:00

Heh, koukám, že post tohoto názvu už jsem někdy v minulosti použil. Zřejmě je to způsobeno tím, že tahle prastará pranostika má něco do sebe. Pokud by se to mělo splnit dokonale, tak mě čeká krásný život plný lásky a Rizzla si nejmíň měsíc nezašuká. Začal jsem poslouchat německý antifašistický Oi!, ale zní to úplně stejně jako hákošský bandy, ta němčina je fakt jazyk vytvořený pro vojenské účely. Začíná se mi líbit. Kde je vlastně ta tenká hranice mezi bezmeznou láskou a slepou nenávistí?

Dneska nebude žádná filosofická ani hluboká. Přesto přemýšlím. O tom, co právě dělá Jindra, který je na privátě sám bez počítače. O tom, jak dopadne Martinova postel (a povlečení) ve které leží. O tom, jestli nám po tomhle jeho osamělém víkendu zůstane ještě nějaké hulení. O tom, co asi dávají teď na TV Paprika. A taky o poetickém příběhu muších očí.

Po strašně dlouhé době jsem zase vnitřně šťastný, i když mám, celkem paradoxně, nejméně času a nepřijemné povinnosti se na mě sápou den po dni stále intenzivněji. Dokonce i to Starobrno mi připadá nějak míň hnusný. A taky se usmívám. Jsem zkrátka roztomilý člověk.

P.S Mé lidumilství dosáhlo maximální hodnoty předevčírem, kdy jsem vážně uvažoval skočit si na nádr pro nějakého maličkého nácka a odtáhnout si ho pod třešeň :-)

Praha není jenom most a hrad

2007-04-26T20:38:00.000+01:00

Po dlouhé době se zase hlásím o slovo. Ne, že bych se posledních čtrnáct dní nějak nudil, nebo měl naopak přebytek času, jen prostě nebylo o čem psát. Od zásadního výletu do Ljubljaně uplynul měsíc a je třeba se zase vrátit do reality.

Před dvěma týdny se odehrálo menší víkendové dostaveníčko v Praze. Zatímco já jsem se rozhodl jet potupně autobusem a po deseti minutách pobytu v "matce měst" jsem málem dostal do držky od jednoho Pražana, který mi nerozuměl, můj hostitel, průvodce, světoběžník a velký učitel Jindra mým návrhem na společnou cestu opovrhl a vydal se na dálnici v bléhové naději, že někoho stopne.

Jeho historky o tom, jak prostopoval celou Evropu nám zabraly několik podnětných večerů, avšak poslední dobou na tohoto hitchhikerského mága dolehlo špatné období. Začalo to loňským stopem do Opavy, kdy se po několika patáliích a jednom jointu konečně dostali alespoň do Ostravy (po osmi hodinách). Ani páteční slunné odpoledne však Jindříškovi neposkytlo možnost plné relizace, protože jej po pár minutách sbalili místní ACABi (a po několika dalších minutách znovu - tentokrát za litr). Následovala potupná cesta zpět ke Grandu a ještě potupnější návrat do Prahy autobusem.

Paralelně s těmito událostmi jsem si já užíval krásy matičky Prahy, od výčepu k výčepu, od Národky po Karlák. Můj hostitel se k nám připojil kolem sedmé a tak již nic nebránilo k započetí večírku na blízké lodi. Sešla se nás opravdu pestrá squdra: dva spolubydlící z Brna, Mark z New Yorku, Pavel z LJ se svou slečnou ze St. Petersburgu, sparťanský chuligán, má virtuální kamarádka, můj nakouřený kamarád z gymplu a jeho nakouřený kamarád z kolejí. Úřadujícím jazykem se stala angličtina, což mi v mém stavu už příliš vrásky nedělalo. Dospělo to dokonce do toho stádia, kdy jsem jiným jazykem už definitivně odmítnul komunikovat (a upřímně, i ta angličtina už v pokročilejší hodině stála celkem za hovno). Poslední slovo, které si pamatuju, bylo "perkele".

Sobota se celé odehrála ve znamení marného boje s kocovinou, čímž byla poznamenána i plánovaná návštěva Ska-Punk festu v Abatonu (vysrali jsme se na to - pozn. red.). Po vydatné dávce činského jídla a ještě vydatnějším půllitru Krušovic (bylo toho v tom krýglu nějak moc) jsme opět neohroženě vyrazili do víru "velkoměsta". Vyhlídka v Riegráčích je opravdu nádherná, zahrádka taméž je taky moc fajn, akorát se nepamatuju, že bych za celý večer slyšel jiný jazyk než angličtinu (a že jsme těch lidí potkali). Poslední hodinu večírku, kdy Ondra odešel za svou ženou domů a zůstali jsme jen s Marekem, jsem už neřekl nic. Stal se ze mě definitivně Silent Bob. Rozuměl jsem sice prakticky všemu, ale mozek nebyl schopný vyplodit větu o více než třech slovech, která by dávala smysl a zároveň byla něčím přínosná. Kolem třetí jsme náš mezinárodní večírek rozpustili a po kratší procházce noční Prahou jsme se dostali domů.

Řečeno slovy klasika: "Praha - až k ránu se chodí spát, Praha - není jenom most a hrad". Myslím, že misi jsme splnili úspěšně.

Ljubljana capta est - part 2

2007-04-04T12:56:00.000+01:00

Nechce se mi psát, proto přidávám videoverzi.

Ljubljana capta est - part 1

2007-04-01T23:19:00.000+01:00

Minuly tyden jsme se s Jindříškem vydali na daleké cesty, poznávat nové země, kulturu a místní pohostinnost. Že to bude nevšední zážitek napovídala už ta nemoc, která mě složila tři dny před odjezdem a se kterou jsem se střídavými úspěchy bojoval. Ještě ve středu jsem si dal večer plný halucinací, no a ve čtvrtek ráno jsme vyrazili. S hodinovým zpožděním, ale s tím se musí počítat, když je velitel vozidla světoběžník. Na benzínce v Brně jsme nasypali nádrž až po okraj a Jindra si zakoupil první piva. Slunko krásně svítilo, vše se zdálo být idylické.

Benzínka Mikulov. Volám Martinovi. Jo, ta hnědá peněženka s eurama je fakt na mojí posteli. KURVA. "To je v pohodě", říká Jindříšek, "mám s sebou něco přes deset euro, s tím nějak vyžijem". A asi by měl i pravdu, kdyby veškerou evropskou měnu neinvestoval do piv po cestě, nezapomněl si kartu v Praze a Slovinci na svých Cestninach umožnili platbu kartou. Rakouský celník byl opravdu muž na svým místě a kromě našeho kufru nám málem vlezl až... Však to znáte. Vidina "slovinské perly mezi horama" se stále přibližovala, zastávky, díky Jindrově konzumaci piva, znatelně narostly.

Konečně. Ljubljana. Je to nějaké malé. Nejezdí tady tramvaje. V centru jsme za pár minut. Není to o moc větší, ale už to trochu připomíná město. Ubytujeme se v "Iron Foundary" a už se řítíme i s naším průvodcem do Bežigradu, průmyslové části Ljubljany, kde Tomi bydlí. Na privátě na nás přivítala Lilli a "Rusák" Pavel. Podívají se na nás s Jindrou a zeptají se Tomiho, kdo z nás je ten ožralý. Jsem ještě trochu nemocný, takže "Domači rum" ze Sparu je jasná volba. Trochu pijem, žvatláme nesmysly, přichází první vyprávění "culture shocku". Následují první vyprávění vtípku "bag of dicks". Kolem druhé si bereme taxi a vracíme se zpět do naší nory. Prý to bude stát maximálně tři eura, přes centrum je to kousek. Platíme osm a jedeme přes dálnici, ale co už. Jindra se ptá taxikáře, jaké to je, být taxikářem v Ljubljani. Prý je to dobré.

Budím se v sedm ráno. Na vedlejší posteli něco chybí. Peřina, polštář, matrace a Jindra. Spinká na chodbě. Prý trošku chrápu. No co už. Za chvíli nás vyzvedává náš hostitel a vyrážíme směrem na Krvavec. Všichni v ne zcela optimálním stavu, což se záhy projeví na benzínce, kdy si Tomi málem načepuje plnou nádrž benzínu (do své naftové Octávky). Jízda kabinou nám nedělá dobře a lehounce zvednutý žaludek mám ještě dvě hodinky ježdění.

To be continued....

Klasika za půl minuty

2007-03-22T01:43:00.000+01:00

Chcete si rozšířit obzory a nemáte čas? Poznat filmovou klasiku? Slavné filmy zkrácené na třicet vteřin najdete zde. Doporučuji především Pulp Fiction.

Výlet za kulturou

2007-03-19T13:44:00.000+01:00

Přestalo mě bavit žít stále stejný prázdný život, kdy se den dělí mezi žrádlo a počítač (místy i hospodu, ale renomé to stejně nevylepší). Chce to trochu kultury, řekl jsem si. Jakožto člověk rozvážný, rozhodl jsem se to pojmout postupně. Nějaká opera, či drámo v divadle by mě mohlo zabít, volba proto padla na hudební část.

Shodou okolností, ve středu se na brněnském Favále konal koncert. Nastoupila má oblíbané Operace Artaban (skins hrající oi!), podporováni polskými Ziggie Piggie (skins hrající ska) a plzeňským Tleskačem (kdovíkdo hrající něco jako ska). Samotnému se mi nechtělo a tak jsem šel na jistotu:" Jindříšku, půjdeme na kultůůůru," řekl jsem svému věrnému druhu a bylo vymalováno. Pseudointelektuál Zkopčák mě poslal do hajzlu, že prý má své zásady, ale pod pseudovousy mumlal cosi o náckách :-). Chleba po několikadenním otálení nakonec přikývnul a příslibíl účast, i když bez koupeného lístku, jakožto motivace, to nemělo reálnou váhu, což jsem záhy pochopil. Ještě se (zcela dobrovolně) chtěla připojit má rodina, ale nakonec bylo toto privilegium přiznáno jen sestře, rodiče nafasovali lístky do divadla. Přeci jenom, jsou to sice lidé osvícení a duchem mladí, ale stovka plešatých kluků by na ně nemusela udělat ten správný dojem.

Nastal očekávaný den D. Odpoledne jsem naladil formu s jedním méněvlasým kamarádem z fakulty a v mírně podroušeném stavu se vydal směrem k Holiday Inn vyzvednout sestru. Slečny na recepci trochu koukaly na tu subkulturní přehlídku, ale udržely dekórum. Bylo krátce po sedmé, dva zbývající členové výpravy měli dorazit do půl hodiny, vše se zdálo být bezproblémové a krásné. Před klubem jsem ještě pozdravil pár místních punks&skins, které znám z fóra (ano, chodím tam balit buchty vyvolové :-)) a pak už nic nebránilo vrhnout se do víru tance, ke kterému hrála místní Operačka. Koncert vynikající, sice jsem mezi pleškama se svým "hárem" trochu razil, ale žádnou nevraživost jsem nezpozoroval.

Kapela dohrála, avšak náš tým byl stále jen v rodinném složení. Vše vyřešil telefon. Nejdřív Jindorvi. "No jo ty vole, už jsem na cestě. Jak se tam dostanu? Tam jezdí autobus, jo? No ty vole. Heleď, já jsem asi ztratil lístek, dostanu ho na místě? Za stopáďo jo? No ty vole..." Následoval Chleba. "Hele Ondřeju, ty na mě budeš asi hrozně nasraný. No já jsem to říkal. Fakt ještě nehráli? A seženu ještě lístek? Tož dobře, tak já přijedu". Za pár minut následovala textovka "5 minut" a hnedle v půl desáté jsme se všichni krásně sešli.

Jindra, jako správný syn výčepu, si to namířil nekompromisně k pípě, u které strávil převážnou zbývající část večera. Chudák servírka (spíš servíra, zdrobnělina v tomto případě není namístě) si obouvala tretry jen jej spatřila. Chleba se s náma solidárně vrhnul do kotle na právě hrající Ziggie Piggie. V klubu trochu houstl vzduch, ale atmosféra byla skvělá, stejně jako hrající kapela. Příjemné ska správně říznuté prvky reagge a trochou punku nás vážně chytlo.

Očekávaný průser večera dorazil s příchodem Tleskače na pódium. Jakoby začal jiný koncert, do popředí se dostala zcela jiná sorta lidí, kteří divně vypadali a valná část z nich i divně páchla. Samostatnou kapitolou byly "teenky", které přišly na "skáčko", potože je to "trendy" a kterým jsem měl, díky jejich ječáku, chuť vytrhnout hlasivky už po pár minutách koncertu. Kapela zahrála jako vždy dobře, ale obecenstvo mi vážně nějak nesedlo. Proti konzumaci marihuany nemám celkem nic, ale když si někdo zapálí jointa v tak přeplněném klubu, kde se nedá dýchat a ještě blbě čumí na okolostojící skins... No, každý svého štěstí strojvedoucí.

Nechutně jsem se zpotil, po cestě domů jsem řádně vymrznul, přispěl jsem rozvoji multikulturní společnosti v Brně (hamburger s volským okem v jednu rádno je lahůdka), potěšil pracovitého spolubydlícího (tomuto tématu se více věnuje Jindra na svém blogu) a usnul spánkem spravedlivých. Očekávaná kocovina a střevní potíže se ráno nedostavily (po osmi Starobahnech a arménském burgeru s tatarkou jsem byl fakt mile překvapen), ale zase jsem se vzbudil s uschlou kontaktní čočkou v ruce :-))). No, byl to vážně kulturní zážitek.

P.S Dneska máte v hudebník koutku českou záležitost, kterou bych chtěl věnovat všem, kteří si myslí, že skins nemají na ska koncertech co dělat: Green Smatroll - SHARP.

Opava středem republiky

2007-03-11T20:46:00.000+01:00

Alespoň tento víkend to platilo, soudě podle novinových článků a televizních zpráv. Dneska v noci se kousek od Opavy rozstřelilo v autě pět lidí, pouze jedna holka to přežila. Člověku je z toho vážně smutno, i když se pravděpodobně jednalo o lidi, se kterýma bych si pivo nedal. Nechtěl bych zbytečně moralizovat, ale styl jízdy toho řidiče si o trest vyloženě říkal, i když asi ne tak krutý. Sám tím místem projíždím docela často a nejspíš jej znal i tento dnes již nebožtík. Nicméně, věřte médiím...

Krásným příkladem absolutní dezinformace je druhá včerejší událost, hasiči opravdu neměli klidnou noc. Když jsme včera kolem půlnoci přijížděli ke Kokosu (pozn. poslední opavská štace), oslnila nás záře modrých majáčků různých bezpečtnostních složek. Přijeli jsme blíž, na místě parkovala tři hasičská auta (ty největší, co mají) a asi pět fízlovských. Kolem pobíhalo pár lidí v přísně punks&skins oděvech, takže mě napadlo, že v JAMu (pozn. místní rokáč) nejspíš proběhl koncert a že, jak je jejich dobrým zvykem, si bílá elita národa přišla vyřídit účty. Domněnky se záhy potvrdily, v klubu měla vystupovat ultralevicová kapela Edelweiss piraten a to naše mazlíčky motivovalo k útoku slzným plynem.

Všechno už tady několikrát bylo, ale když si člověk přečte v několika periodicích, že útočník byl neznámý (všichni víme, kdo tak asi...) a že útok proběhl na diskotéku (!!!) ve sklepních prostorách "Ready club baru" (což je hospoda v patře, která stojí vedle), nutí ho to k zamyšlení o mediální manipulaci s pravdou. Je to stokrát omílané klišé a v tomto případě víceméně o nic nejde, přesto...

Trochu jsem po tom pátral a nakonec jsem patrně objevil zdroj - tiskové oddělení hasičského záchranného sboru. Tak mě tak napadá, jestli ti hasiči nebyli víc nahulení, než kámoši, co jsem je vezl. Trochu děsivé však je, že všechna periodika převzala tuto zprávu bez jakéhokoliv ověření, jakékoliv invence. Asi to tak má být, ale čemu se dá v tomto světě ještě věřit, když už se lže i o takových blbostech?

P.S Dnešní téma hudebního koutku je jasné: Loikaemie - Good night white pride.

Back in da town!

2007-03-05T20:04:00.000+01:00

Jarní únava postihla i můj blog a po Jindrově posledním výkonu jsem i trochu ztratil motivaci. Dění na privátě se poslední dobou nese ve znamení ultračerného humoru a extrémních invektiv. Zase jsem se zapojil do fakultního dění. Mimo pondělního okupování knihovny jsem se krapet zaangažoval v PR, Filípek potřeboval udělat poutavý plakát na svůj workshop a co bych to byl za přítele, abych nepomohl kamarádovi v nouzi. Výsledek je zde.

Víkend byl opravdu roztočený. Páteční rodinný kulečník s otcem nevyšel a tak jsem se rozhodl zajít si s kamarády "na jedno". Sumu sumárum, v sobotu ráno jsem se musel odebrat do nemocnice a tak se kamarádka musela vdát i bez mého požehnání. Holt jsem na některé věci už trošku starý.

Poctivě chodím do školy. Od láskyplného předání maturitního vysvědčení mojí šavlozubou třídní učitelkou se mi to nepovedlo. Chodím tam rád. I když dnešní přednáška z teorie práva opravdu stála za to. Změnila se nám vyučující persóna. Dokážete si představit mladého pana řídícího z dob první republiky nechutně sjetého extází?

P.S Dneska to bude YouTube verze.

Post plný citátů

2007-02-20T14:08:00.000+01:00

"Chodit s někým jen tak je zoufalství a přijde mi, že takoví lidé jsou nějakým způsobem duševně chudí nebo mají problémy snést sami sebe. Či nějaké jiné...." Mrs. Mefisto Evil

Slova, která nedávno pronesla jedna má virtuální kamarádka. A nejspíš na nich něco bude, vnitřně s tím souhlasím už dlouho, ale člověk si musí najít odvahu to připustit. Na druhou stranu, snést same sebe je občas nesnesitelné. Však všichni známe ty stavy, kdy mozek pracuje na více než sto procent a člověk by si nejvíce přál, aby nepracoval vůbec a nechal jej trochu odpočinout. Mozek je vůbec v určitých aspektech přítěží inteligentních lidí.

Krásným příkladem mi byla sobotní návštěva Ready, kde jsem, mimo jiné, potkal svou bývalou spolužačku. Na baru. Spolu s dalšími "okouzlujícími" děvčaty. Nabalovali je místní městští fízli. "Ty buchty jsou sice nehorázně blbé, ale ti týpci ještě dvakrát víc," poznamenal k tomu Ondra a nezbývá než s tím souhlasit. Cestou domů jsme řešili, čím je společnosti prospěšné, když se tito lidé rozmnožují. Co může vzniknout zkřížením policajta a kurvičky?

"Páření individuií tohoto ražení tvoři genetickou základnu opavské populace a udržuje tzv. "druhovou diverzitu" - MUC. Ondřej Pavlík

P.S Dneska je v kulturním okénku na programu něco pro všechny brněnské patrioty: Tatooed Bastards - Štatl city

Post psaný ve spěchu

2007-02-15T16:50:00.000+01:00

V hlavě poslední tři dny nosím tolik myšlenek, že je stejně nezvládnu všechny reprodukovat, ale budiž. Stalo se toho opravdu hodně. Škoda, že mi příběh o dvou karafách Portugalu a trojbarevné číšničce vyfoukl někdo dříve. Zase jsem se cítil více jako mladý intelektuál než jako Záviš.

Včera jsme byli na módní přehlídce. Perfektně udělaná show. Kdyby mi někdo před léty řekl, kde skončím, vysmál bych se mu, ale co už. Lidé se mění. A holky jsou buď hodné, nebo chytré. Zvláště na molu. ICQ je fajn. Zvlášť, když si člověk povídá ve tři ráno s regulerní trojkou v oku a zkouřenej. Na jointa jsem dostal chuť po prvních minutách Macháčkova moderování. Příští týden si chci ci dát pivo, kávu a squash.

Dva z mých nejlepších přátek se vzájemně rozešli. Sice mě to staví do docela nepříjemné pozice, ale na druhou stranu se nenudím. Dalo by se říct, že co jsem začal chodit mezi lidi, zapomínám, že nějaké problémy mám já.

Útěšně mi roste pravá ruka. Přátelům a známým říkám, že to mám ze squashe, ale pravda je vždycky někde uprostřed.

Jindra mi napsal, že jsem blbec. Srandu si z něho sice udělala Linda, ale co už. Vždycky jsem si myslel, že mají holky divný smysl pro humor. Buď člověku zmrzne usměv na rtech, nebo ho to rozbrečí. Zase to dneska není všechno a slibuju, že si koupím blok a začnu zaznamenávat všechna svá geniální moudra. Takže kaiser, nebo Franz Josef?

P.S Určitě jsou mezi vámi tací, kteří nemají co poslouchat. Rád pokračuju v tradici svého hudebního koutku, dneska je to song, jehož tetx mě krásně vystihuje (jako spousta dalších, ale o tom příště). Inekafe - Sám proti všetkým.

Neštěstí ve hře, štěstí v lásce?

2007-02-11T03:08:00.000+01:00

Pěkná pičovina :-). Otec mě dneska nehorázně rozsekal v kulečníku a nic. Žádný letmý náhodný pohled, žádná tajuplná SMS (vlastně žádná SMS), žádný náznak souznění. Alespoň jsem zase po letech viděl kamarádku, která mě provází už od první třídy. Zvláštní, člověk zapomene spoustu věcí. Třeba jaký poslal v pátý třídě přání k narozeninám. Nebo jak se jmenuje většina spolužáků.... Znáš tu XXX (doplňte si jméno)? Jo jasně, taková vysoká, blondýna, kudrnaté vlasy? Trojité nesouhlasné zavrtění hlavou mi bylo více než výmluvnou odpovědí.

Alespoň jsem se dověděl jméno své první, o kterém jsem přemýšlel poslední dva roky. S tou pamětí už bych měl něco dělat.

Náhrada za ten minulý post

2007-02-10T00:31:00.000+01:00

Nejlepší věci mě napadají, když kouřím. Jednou nás, kuřáky, vyhubí. A je to dobře. Na světě bude více zdravých a nudných lidí. Kouření je fajn. Nadměrné kouření odpuzuje otravný hmyz. Cigareta prostě ke mně patří. Stejně jako černá barva. Brzy se jí zbavím. Je to jednodušší, než zbavit se kouření. Až mě jednou uvidíte bez cigarety, vězte, že to nebudu já. Asi si potom založím i nový blog.

Člověk může změnit spoustu věcí, ale nikdy nezmění svou podstatu. Může celému světu vnutit svou iluzi o sobě samém, ale nikdy si ji neobhájí před vlastním já. Poslední dobou mám pocit, že jsem toho Murakamiho už četl.

Stejně jako mi už tři roky leží ve skříni kšiltovka mého mrtvého kamaráda se ani já nedokážu odpoutat od minulosti. Tehdy jsme byli oba nasračky a v nestřeženém okamžiku jsem mu ji sebral. Vrátím ti ji, až se zase uvidíme... Kurva. Jsem zvědavý, jak dlouho to tady vydrží.

P.S Když je teď v módě dávat odkazy na hudbu, tak sem taky něco přihodím, něco, co mě poslední dobou hodně ovlivnilo. Jmenuje se to Fabulous Disaster, jsou to punkerky a najdete to zde.

P.P.S Ještě jeden song, tentokrát od východních bratrů. Nese název Chleba.

Několik otázek (bez odpovědí)

2007-02-08T19:52:00.000+01:00

Jaká je hranice mezi reálným a virtuálním světem? Proč každou čtvrthodinu koukám na mobil, jestli náhodou... Co dávají do Pepsi-light, aby chutnala téměř stejně a přitom měla jen jednu kcal? Kde je hranice mezi kvalitou a ziskem? Co dávají Arménci do dršťkové polévky? Proč si zase pamatuju slabou polovinu toho, o čem jsem chtěl psát?

Kurva

Holit či neholit aneb stávka dýdžejů

2007-02-08T02:03:00.000+01:00

Kvalitu blogu člověk pozná podle těch myšlenek, které na něm nejsou. Tohle mne napadlo včera a dalo mi neskutečnou práci tu myšlenku udržet a reprodukovat. Když si tak zpětně čtu své posty, napadá mne spousta způsobů, jak to napsat jinak, vtipněji, originálněji... Tyhle nápady přicházejí i před psaním, ale málokdy při něm.

Prý jsem poslední dobou melancholický. S Martinem jsme se shodli na tom, že neznáme jediného šťastného člověka. Trochu nám tuto představu nalomil Jindra, když na nás večer zkouřený hulákal z balkónu tak, že to museli slyšet i pojídači psů v přízemí. Jinak se to sere snad všem, ale v jednotě je síla.

A teď nějaké novinky a moudra. Já a Martin se možná staneme novými oficiálními tvářemi faktulty a do v žvotopisu si konečně můžeme odškrtnout kolonku "modeling". Arménská dršťková polévka způsobuje halucinace. Někteří kluci se holí, někteří ne. Na pánské hrudi jsou důležité chlupy, na dámské kozy. Člověk, který se snaží deset minut nenápadně odpojit gramce na Fléďě není tak nenápadný, jak si myslí.

Zase je to slabý, ale je to moje. Napsal bych ještě něco o zázraku moderní společnosti, zvláště o půlnoční dovážce pizzy, ale tematicky se to nehodí. Dneska to snad tolik melancholické nebylo, ale na labutě se těším :-).

P.S Tento post bych rád věnoval Honzovi, malému Frantovi, velké Lůce a samozřejmě Satanovi.

Pokračujem

2007-02-04T15:00:00.000+01:00

Tak dlouho si člověk říká, že něco napíše, tak dlouho se mu všechny velké myšlenky prohánějí hlavou, až se z toho vyklube čtrnáctidenní pauza a úroveň je zase o něco menší oproti novým velkolepým plánům. Zkusme si posledních čtrnáct dní přiblížit v kostce. Možná to bude trochu zmatené, protože zapomínám čím dál tím více a v pamět zůstávájí jen výrazné milníky (které zpravidla neumím časově zařadit).

Prvním z nich jsou určitě Kátiny státnice. Dva týdny předtím jsme se neviděli a finální shledání po teoretické části, kterou skoro všichni udělali, bylo docela zajímavé. Suma sumárum, deset piv, dva fernety (třetí nedopitý), lehká sentimentalita, rozhovor s nasraným taxikářem a after party doma (+ joint a nějaký panák). Martin nám trošku vytuhnul a ani druhý den u oběda nevypadal dobře. A máme tolerantní sousedy. Nevadily jim ani vchodové dveře zalepené bezpečnostní páskou, ani hromadné pseudopogo ve tři ráno, ani péro jednoho z nás.

Státnicím ještě předcházela jedna nepěkná událost. Když jsem po týdnu přijel (po předchozím upozornění) na privát, přivítal mě neskutečný bordel v našem pokoji (viz foto). Takhle nasranej jsem nebyl už hodně dlouho, takže pozvánka na pár piv od Chorcheho přišla v pravý čas. Nakonec to dopadlo asi nejlíp, jak mohlo. Já jsem se uklidnil a alespoň nedošlo k přímé konfrontaci s původcem, protože to by asi nedopadlo dobře.

Po státnicích mne čekal výlet do Mostu (po čtyřech měsících). Docela prima zkušenost, zase jsem po roce rozdýchával už téměř jistou blitku (smrtelný pot a rozmazané vidění byly dost citelné příznaky). Povedlo se, ale do té hospody už raději nepůjdu, protože tam vznikla (a ne mojí vinou) taková trošku větší ostuda.

Návrat do Opavy byl famózní. Loučení se Zahlesem proběhlo ve velkém stylu, Ondra opět nezklamal a Shootgun opět zaútočil. Klíčovým se při objednávce pití stal názor prvního, protože po něm už následovalo jen čtyřikrát "JáTaky". Nejjednodušší věta v těhle stavech, ale zato nejúčinnější. V Kokosu je nová číšnička a mám takový pocit, že jsme se zapsali nesmazatelně do místních memoárů.

Dneska jsem se byl po strašně dlouhé době jen tak projet autem. Už jsem skoro zapomněl, jak je to hrozně fajn, když svítí studené zimní slunko a odpolední Opavou se toulají rodinky s dětmi. Dokonce i labutě jsem si zajel nakrmit. Tahle duševní hygiena, spojená s jedinečnými Ska-P je vážně moc fajn, vřele doporučuju. Za hodinku se vracím do Brna, trochu si vyčistit hlavu od všeho. Squatt prý ještě z privátu nemáme, tak to snad bude fajn.

Sledujte orkán online

2007-01-19T15:19:00.000+01:00

Tak přesně tenhle titulek na mne zíral včera na mainpage Idnesu. Nevěřil jsem vlastním očím (přenádherné klišé). Ach, jak ta technologie pokročila. Doslova metr po metru jsem mohl sledovat, kterak ničivý vichr pustoší naši zem. OK, asi už bych měl přestat číst ty stránky Národního odporu, trochu mi z toho jebe :-).

Nikdy bych nevěřil, co s člověkem udělá joint, horká čokoláda a hodina bowlingu. Výsledkem byl fantastický večer. Když se k tomu ještě přidá rolování dalšího na pomníku Ostravské operace, návštěva Peach pitu a objednávka gyrosu bez housky a následná okružná jízda domů, vznikne jeden z nezapomenutelných zážitků.

Začal jsem pomalu plnit i svá předsevzetí. Začal jsem cvičit (zlehka), žeru samé zdravé (spíš nízkokalorické) věci, začal jsem zase číst beletrii. Do toho pomalu, ale jistě, opět začínám rozjíždět business (což se trochu vylučuje s těmi gigabajty ultralevicového Oi!, které teď poslouchám). Stává se ze mne nový člověk, nebo bych možná chtěl, aby se stal. Začalo to těmi vlasy a pokračuje státnicema a dalšíme věcma, o kterých se mi nechce přiliš mluvit. Slovy anonymního klasika (jméno raději nebudu zveřejňovat): chci hodnou, němou nymfomanku.

P.S Vzniklo pár nových počinů. Jeden pesimistický a jeden optimistický.

Kryštof přijel

2007-01-13T15:39:00.000+01:00

Státní závěřečnou zkoušku máme za sebou. Pravda, ne tak úspěšně, jak jsme si mnozí představovali, ale už je to pryč. Ze školy mne taky nevyhodili, takže se další semestr můžu úspěšně zapojit do vzdělávacího procesu a třeba se konečně naučit i metodologii. Tak trochu smutně působí Martinův status na ICQ - Vím, že nic nevím, ale teď už to vědí i ostatní". A abych nezapomněl - Kryštof přijel. Hodinka dvacet, obvyklá úspěšnost a zase odplul do bulvárních vln. Co už.

Začínám mít o tu naši brněnsko bandu trochu obavu, nějak se jám to poslední dobou rozpadá a atomizuje, ale čtvrteční večírek opět potvrdil, že se (snad) neztratíme. Tak pohodovou atmosféru jsem už hodně dlouho nezažil, i trocha sentimentu ukápla. Jen nevím, jaký z nás měla pocit slečna číšnice v přísně punkovém looku.

Je načase se zase zvednout. Tenhle půlrok bych chtěl zase začít chodit do školy (vícekrát než jednou za 14 dní), zažít si pořádně stresové zkouškové a hlavně se dostat na magistra. Do toho by nebylo úplně špatné začít pilovat jazyky (angličtina, ruština) anebo začít s novými (španělština, polština). A taky by nebylo zlé vydělat nějaký peníz. Letos jsem novoroční předsevzetí nestihl, takže to zkouším alespoň takhle. Pokud to alespoň zpoloviny výjde, tak budu v červnu citovat Rousseaua v originále :-).

Nic veselého

2007-01-02T02:22:00.000+01:00

Dnešní post veselý nebude. Nějak k tomu není důvod. Nový rok už sice odstartoval, ale staré problémy stále zůstávají. Jednou z věcí, které mi utkvěly v hlavě ze silvestrovského večera, jsou slova Petra Rychlého: "Hlavně nebuďte sami". Nejednoho člověka, zapíjejícího samotu u telebedny musel projev tohoto lidového baviče inspirovat, koneckonců, letos se prý urodilo hned zkraje šest mrtvých. Zajímalo by mne, kolik z nich se na Péťu koukalo.

Ne, že by to byly poslední dobou nějaké výrazné, nebo dokonce viditelné neúspěchy, to ne. Spíš se to tak nějak všechno hroutí postupně a po malých dávkách (asi jako když si postupně přiživuju rakovinu). Na celých vánočních prázninách jsou našel jednu obrovnkou chybu - člověk má spoustu času přemýšlet a bilancovat. Bohužel, nic veselého to není.

Takové ty očekávané úspěchy tady buď jsou (a byly), anebo se mi podařilo úspěšně vytvořit iluzi jejich existence. Jsem stále ten stejný mladý, šarmatní, inteligentní a (relativně) úspěšný. Daleko horší byla ta bilance vnitřní. Bohužel jsem se k některým lidem choval až přespříliš podle svého a teď, v čase bilancování, se mi to všechno vrací. Něco jako takový malý soukromý očistec, ještě na Zemi. I když jsem si položil otázku, kdybych měl možnost to všechno vrátit a udělat jinak, stejně mne odpověď nepotěšila.

Přátelé, všechno nej do nového roku a až příjde čas interního účetnictví, tak ať se daří co nejlépe. Jo a hlavně nebuďte sami.

Zasraný počasí

2006-12-29T22:30:00.000+01:00

Odmítám uvěřit tomu, že je povánoční čas. Asi nejvíc jsem si to uvědomil, když jsem byl nakupovat poslední blbosti na Štědrý den v Tescu a vzal jsem si na sebe jen triko. Takový příjemný jarní den. Včera sice něco napadlo (což člověka překvapí, když náhodou vystrčí čumák z hospody a ono sněží), ale že by se dalo mluvit o bílých vánocích. Ještě, že jsem si koupil ty nové boty na prkno. Od Štědrého dne na mne jízlivě pokukují zpoza stromku.

Kdybych měl shrnout události posledních dní, tak nejlépe je asi charakterizuje tahle Ondrova textovka, která mi přišla "ráno" po jednou z našich věčírků: "Nevím, já si dal šest pivek v Plzeňském a pak šel spát. Pak se mi jen zdálo, že jsem v JAMu totálně zmaštěný dával Zubra a pak gyros a hermelín i když ta višňová kola vedle postele značí, že to nebyl jen sen. Ale dnes si dám znova :-)". Takhle vypadáme obden.

Poslední dobou je to všechno nějaké divné. Přes den se učím jako idiot, abych to ze vebe večer zase vypláchnul a druhý den se mohl učit znovu. Ostříhat se chci už nejmíň týden, čočky na mé vyzvednutí čekají dvojnásobnou dobu. Ani netuším, jestli se žena zastaví ne Silvestra, nebo se uvidíme až v příštím roce. Stejně jako netuším, jak to bude vypadat, ale moc nerad bych skončil v prázném baráku s lahví a nováckými estrádami.

Začal jsem existovat většinu času jen na posteli. Ne, že by to byla nějaké extrémní změna oproti životu v Brně, ale teď už nemusím chodit ven ani pro to jídlo :-). Navíc, pokaždé, když se ven odhodlám, tak se vrátím zničený (buď ze squashe, nebo z hospody). Materiály na státnice jsem už jednou přečetl, jdu to opakovat. Už jen 10 dní. A možná přijede i Kryštof :-)

Zpětná vazba

2006-12-22T06:15:00.000+01:00

Je čtvrt na sedm ráno, slušní studenti by v tuhle dobu ještě měli spát. Buď nejsem slušný student, nebo na té nespavosti vážně něco bude. Na vedlejší posteli spokojeně oddychuje Martin (nechrápe a to ho šlechtí), v darkroomu spokojeně a harmonicky oddychují Filip a Míša (Míša je děvče).

Ve středu proběhly Jindrovy narozeniny a podle mého to byl docela povedený večírek. Velký souboj párů v Dostihách a sázkách jsem nakonec vyhrál já (je v tom určitá rozporuplnost, ale to proto, že mne má drahá polovička během hry opustila). Celý večer se nesl v příjemném duchu a tak když nás ve dvě ráno po x pivech vyhodili z Bikers, vypadalo to na konec vydařeného večera. Jenže ta nejlepší část teprve přišla. Šel jsem svou slečnu vyprovodit na rozjezd a když jsem následně dorazil na privát, bylo již téměř ubaleno. Jindrovi už bohužel scházel střízlivý odhad a tak nás následně čekala čtvrthodinka nekontrolovaného hysterického smíchu, který neutišily ani protesty našich dvou slušnějších spolubydlících. Slovy klasika, spálili jsme se jak Hus (díky Chleba, tohle máš u mě). Pánové se ještě dorazili Martinovou čínskou pálenkou, která mě natáhla už po čichu a na stole, kam ji trochu rozlili, zanechala vyžraný bílý flek.

Když tak koukám na minulý post, napadají mne dvě věci. Buď je to tak špatné a lidi k tomu nemají co říct, nebo to nikdo nečte. Chybí tam ta zpětná vazba. Asi vedu nudný život (*slyším souseda odcházejícího do práce... dekadentní*).

Včera jsem si vzpomnel na definici blogu v podání Martinovy Katky. Rád bych tímto navázal na úspěšnou tradici Chleba a taky se pochlubil svými dílčími neúspěchy. Můj jedniný předmět pro tento semestr, Firemní komunikace a žízení reputace, dopadl tak nějak zvláštně. Zatímco zápočet, o který jsem nestál, protože s kreditama můžu směle kupčit, dopadl výborně, stáž, o kterou jsem stál hrozně moc, dopadla zle. Prostě mne nevybrali. Ani Lasu. Ani Fishe. Večer mi řekl Martin, že je to chybějící zpětnou vazbou. Něco na tom bude, ale stejně mi to mé pošlapané a zmrzačené sebevědomí moc nezahojilo. Alespoň jsem se odreagoval vařením večeře ala Peggy Bundy (v jedná ruce víno, v druhé retko) a večer jsme se (opět) spálili jak Hus (díky Chleba). Prostě učebnicové kouzlo Vánoc.

Nespavost

2006-12-16T02:31:00.000+01:00

Poslední dobou čím dál tím větší problém. Tedy alespoň můj. Třeba dneska jsem šel spát v půl čtvrté, vstával v sedm, znovu šel spát v devět, vstal ve dvě a teď jsou skoro tři a zase nespím. Zmatené? Taky myslím.

Napadl mne ještě jeden důvod, proč psát tyhle zpovědi. Tím, že jsem začal bydlet s lidma, se kterýma jsem dřív v Brně trávil většinu volného času, jsem se izoloval od zbytku. Z bytu vycházím jen na nákupy a na jídlo, případně na squash. Mimochodem, když už jsme u sportu, tak včera to byl jeden z nejzajímavějších zápasů, který jsem kdy odehrál. Cestou mi bylo řečeno, že kecám blbosti a mám radši držet hubu, což mě lehounce nasralo a zároveň i dost motivovalo. I když to bylo všechno v takřka kamarádském duchu, nastoupil jsem s kamennou tváří a kromě stavu score jsem neřekl ani slovo. První set jsem prohrál... Asi po roce, možná poprvé vůbec, nepamatuju si. Drobné úspěchy střídaly strmé pády a nervy začaly pochodovat. Poprvé v životě jsem hodil raketou o zeď a už dlouho jsem necítil takový pocit bezmoci. Mohl jsem se snažit sebevíc, ale prostě to nešlo. Cítil jsem, že dneska je to TEN DEN. Poprvé s Martinem prohraju.

Skončilo to nakonec jako vždycky, ale byl to pěkný políček mému sebevědomí. Zároveň si říkám, jestli jsem opravdu "normální". Loket mě během zápasu bolel tak, že jsem myslel, že mi upadne ruka, každý úder provázela tupá bolest. Přesto jsem vědět, že ten zápas dohraju, že musím. Když jsem to cestou domů říkal Martinovi, odvětil, že to ví. Asi se už známe moc dlouho.

Dneska žádná vtipná příhoda s Jindrou nebude. Odjel s Lindou na pár dní do Budapešti. Když jsme se ve středu všichni tři sešli v Bikers (pro neznalé, hospoda pod barákem) a upřímně probírali, co se nám na společném soužití nelíbí, bylo to docela podnětné. Na druhou stranu mám od té doby trochu smíšené pocity, upřímnost je moc fajn, ale občas to není přesně to, co chce člověk slyšet.

Je čtvrt na čtyři ráno a ještě kecám (přes ICQ, jak jinak) s kamarádem z gymplu. Někdy bych chtěl tu dobu vrátit, všechno to bylo nějaké jednodušší. Člověk pořád něco nového objevoval. Když jsme spolu minule popíjeli fernet na baru v Ready, jako bych se na chvíli přenesl v čase zpátky. Nejspíš to bylo tím vypitým alkoholem a mou skrytou sentimentalitou, která se se zvyšující hladinou dere nedočkavě na povrch, ale bylo to moc fajn.

Do státnic zbývají necelý čtyři týdny a možná i to se na té mé nechtěné zálibě v nočním životě projevuje. Žena vedle mne spokojeně oddychuje, počítač jemně přede (před dvěma lety bych tohle napsat nemohl) a Hawkeye s BJem odříkávají svůj text. Cosi uvnitř mi říká, že bych si měl ještě nějakou tu otázku přečíst, ale cosi hlubšího se tuhle pohnutuku snaží systematicky likvidovat. Jdu koukat do stropu a nechat se unášet na vlně strachu z budoucnosti...

Jsem zpět

2006-12-12T17:26:00.000+01:00

Zase po dlouhé době nový post. Nějak jsem za poslední dny získal pocit, že to nikdo nečte a upadl do letargie. Okruh mých čtenářů se dnes rozrostl o dva lidi, tak to snad bude mit význam i nadále.

Víkend byl věru zajímavý. Nějaké hádky, usmiřování, rodiče, i na alkohol se našlo místo. Na učení už méně, ale zhruba třetinu textů už mám přečtenou, což je pozitivní zjištění. Plísní je méně, ale nádobí se opět kupí ve dřezu. Nikdo si s tím hlavu neláme, tak na to asi taky kašlu. Martin je smutný. Nevyspal se a zase prohrál ve squashi. Nic nestíhá. Chudák.

A je tu opět Jindrovo pražské okénko. Konečně jsme objevili Achillovu patu tohoto věčného pohodáře, flegmatika a smíška. Je to síťová Civilizace. Včera byl nucen dvakrát uznat porážku a v obou případech (zvláště v tom prvním) se u něj projevilo jeho cholerické Já. Prý nehrajeme dostatečně podle jeho představ. Zbytek večera bublal jako potůček.

Dneska nás odpoledne překvapil větou "Kdo z vás byl teď na hajzlu?". Poté, co se mu dostalo záporné odpovědi, lakonicky odvětil: "Je posranej." No co už, stane se. Tím jsem ovšem netušil, že touhle větou pro Jindru celý problém skončil (jak jsem se na vlastní oči přesvědčil o půl hodiny později). Inu, náš flegmatický méďa je zpátky.

Vánoční úklid

2006-12-08T17:17:00.000+01:00

Včerejší večer byl jedním z těch obyčejných. Nějaký seriál, zprávy, Katka a večeře. Má drahá polovička je nějaká nemocná ze své bakalářské práce, kterou piluje k dokonalosti už skoro rok. Upřímně, ani se jí nedivím, já bych tuhle záležitost asi řešil svou cholerickou cestou, ale co už. Alespoň se snažím být potvorou.

Jelikož jsme okupovali darkroom, rozhodl se Jindra, že budou s Lindou spát v našem pokoji (rozuměj mém a Martinově). Jindra na Martinově posteli a Linda na mé. Takový vztah na dálku, říkal jsem si. Taktně jsem se mu snažil naznačit, že by asi neměl používat Martinovo povlečení, je na to trochu háklivý (ostatně, já celkem taky). Odpověď "ty vole, Martin jenom nechtěl aby to bylo od mrdky, to je v pohodě" následovaná "dyť jsem se dneska sprchoval" a zakončená "alespoň vyzkoušíme míru jeho tolerance" mě vážně dostala. Ráno jsem obě holubičky našel u sebe v posteli, ale k mému obrovskému údivu Jindra použil svoje (!!!) povlečení.

Nějak poslední dobou nemůžu spát a když už se to podaří, tak se prozměnu budím. O to víc člověka nasere, když se domluví s někým na squash na devátou (takže vstávám v osm) a dotyčný příjde o hodinu a čtvrt později. Dobře mu tak, na kurtu jsem si na něm zchladil žáhu (a nedlouho poté i jeho slečna :-)).

Započal úklid privátu. Pavel se chopil vysavače, já jsem chvíli šukal po pokoji a snášel nádobí na jedno místo. Večer přijede žena s rukavicema, holou rukou si na to netroufám. Držte mi palce. Jen doufám, že naše kuchyňská civilizace nečte můj blog, abych nepřišel o moment překvapení.

P.S Přikládám pár ilustračních fotografií pro ty, co mi nevěří...
P.P.S A zítra přijedou naši :-)

Fotky z privátu

2006-12-08T16:39:00.000+01:00

Martinův stůl a kuchyňská linka

Detail nádobí a popelník na balkóně

"popelník" na balkóně a Jindrova postel

Pracující (!!!) pan doktorand a jediné uklizené místo na privátě s hrdým majitelem

Zase jeden zbytečný den

2006-12-07T20:52:00.000+01:00

Po třech týdnech jsem vyrazil do školy!!! Zvláštní, je to tam pořad stejné. Stále ty samé hloučky lidí kouřících před školou, stále ty stejné fronty v knihovně a stále stejně vtipný kolega Růžička, který nám přednesl stejné téma jako před půlrokem. Stejně jsem tam šel jen natahat nějaké ty gigabajty dat, abych neruinoval limity doma.

Účast byla dneska opravdu pestrá. Chorche dorazil s obrovskou obludou na zádech, která nepříjemně řvala a slintala. Včera byl totiž ples FSS. Stejně jako loni. Chudák pan Dočkal, který prý Flédu zavíral. Dneska se nemohl dostavit na přednášku, prý kvůli nadměrnému pracovnímu vytížení (jak nám sdělila jakási dívčina, která se pasovala do role nového leadera). Zřejmě je fyzicky méně odolnější než Chorche a obluda jej přemohla. Inu, práce vyčerpává.

Doma je zase stejný bordel. Naši přijedou v sobotu. V kuchyni už se zbytky na kusech nádobí rozhodly zformovat civilizaci, jsem zvědavý, kdy nám vyhlásí válku. Katka přišla na večeři a tak jsem jim ze spárů vyrazl poslední dva talíře, asi začnu jíst venku. V mém oblíbeném hrnku, který si před týdnem půjčil Martin už stejnou dobu hnije káva. Vedle něj hnije stejný obsah dalšího hrnku. Vedle něj se začíná rozkládat včerejší snídaně a tak by se dalo pokračovat asi hodně dlouho. Ale Martin byl v Koreji a taky tady skoro není, takže ho k úklidu nikdo nedokope. Jen doufám, že se nádobí nasere a přijde mu v noci ukázat, kde je jeho místo ve společenské hierrarchii. Stejně na něj nedokážu být dlouho naštvaný.

No a konečně, stejně jako včera a předevšírem, jsem stále u Machiavelliho. I to pitomé triko si chci koupit už více než měsíc. Třeba to do Vánoc stihnu, abych pod tím stromkem něco našel. Jo a abych nezapomněl, na squash nejdeme. Takže pan Černý a pan Fiala budou opět zařazeni na blacklist brněnských squashových center.

Ach ta vůle

2006-12-06T11:47:00.000+01:00

Schválně, jakpak asi dopadlo těch mých včerejších pět otázek? Že jich bylo méně než pět? Jistě. Méně než tři? Také. Nebudeme to zbytečně natahovat, nedočetl jsem do konce ani Machiavelliho, protože pozvání do hospody už nějaký ten pátek odolat neumím. Každopádně to byl velice zajímavý pán a (možná s hrůzou) zjišťuju, že se spoustou jeho dnes mnohdy nepřijatelných názorů docela souhlasím.

Tahle naše privátní komunita žije zvláštním vnitřním životem. Je skoro poledne a je tady nebývalé ticho. Martin stále spí. Tedy pravděpodobně, má takovou zálibu spát při otevřených balkónových dvěřích a tak ho není pod peřinou vidět. Jindra provádí svůj ranní genitální rituál. A díky naší lenosti spolu komunikujeme primárně přes ICQ.

Když o tom tak přemýšlím, tak bych si taky ještě pospal (pracujícím se zalívají oči krví). Včera jsem byl nejšikovnější a vyhrál jsem bitvu o darkroom a navíc přišla i Katka... Vypadá to, že se začíná blýskat na lepší časy, tak jsem zvědavý, jak to s námi dopadne. Každopádně, dneska si dám minimálně pět a dodržím to!

Případně se zítra zase omluvím :-)

2006-12-05T13:39:00.000+01:00

To zase byla noc. Už jsem si zvyknul, že odpočívat jezdím domů a "pracovní" týdny v Brně bývají hodně náročné, ale včerejšek stál zase za to. Kolem osmé s Katkou "na kafe", což mne natolik naladilo, že jsme ještě dorazili dobré moldavské vínko s klukama na bytě. A k tomu Civilizace s Jindrou do pěti do rána, který si akorát podal s Lindou kliku od naší společenské místnosti (čti darkroomu). Linda vstávala, Jindra šel spát. Jin a Jang.

Mimochodem, trochu nám už začíná hrabat z "tradičního" civilizačního Ska-P, po tříhodinovém zkušebním poslechu jsme to včera zjistili. Nicméně na LAN parties je skvělá ta hybernace člověka. Několik hodin nepotřebuju jist, pít, kouřit... Prostě nic. Jen jemné moldavské jižní svahy.

No nic, je načase vzít rozum do hrsti a s soustředit se na neuprosně se blížící státnice. Dneska si dám prvních pět a večer na mne čeká dámská návštěva. Doufám, že nikoho nenapadne založit Civilizaci....

2006-12-04T00:50:00.000+01:00

Táák. Taky mám blog :-). V podstatě jsem ho založil jen proto, abych mohl komentovat umělecká díla mých drahých (tady a tady), ale možná se ve mě začíná probouzet skrytý exhibicionista. Taky je to nejspíš definitivní potvrzení mé druhé, virtuální identity, která, jak se zdá, žačíná v mém těle dominovat.

Takzvaně "online" trávím více než dvě třetiny času, kdy jsem vzhůru (což je přibližně polovina běžného dne). Zrovna minulý týden jsem si uvědomil, že už jsem nebyl tři dny venku. Zvláštní. Jde to z extrému do extrému. Minulá léta jsem proseděl v knajpách, teď prozměnu sedím doma. Asi by bylo fajn taky občas vstát, ale zvyk je železná košile. Každopádně kampaň za "Andrewika lepšího a hezčího" už byla vyhlášena a na výsledky se moc těším.

Taky jsem se ostříhal. Už jsou to tři týdny a stále to některé lidi neskutečně udivuje a vyvolává reakce, které prozměnu udivují mne, ale co už. Víkendový relax končí, je načase opět odjed do mateřského Brna na privát, kde zítra znamená to samé jako kterýkoliv den minulého týdne, měsíce... Prostě zase bude sranda.

P.S Čekali jste snad, že ten template bude mít jinou barvu...? :-)